Poslanec Miloš Melčák podal ústavní stížnost proti zákonu o zkrácení volebního období, který byl schválen, aby umožnil konání předčasných voleb. Napadnul také rozhodnutí prezidenta a vyhlášení předčasných voleb. Melčák ve stížnosti tvrdí, že zákon porušuje jeho právo být volen.

Je pikantní, že stížnost podal právě Melčák. Byl to totiž právě on, kdo spolu se stranickým kolegou ze sociální demokracie Michalem Pohankou, umožnil na začátku roku 2007 v hlasování o důvěře ustavit koaliční vládu ODS, lidovců a zelených, ač on i Pohanka byli zvoleni za ČSSD. Oba byli vzápětí donuceni k odchodu ze strany a působili v Poslanecké sněmovně jako nezařazení.

Nicméně i ve většině dalších hlasování podporovali koaliční vládu. ČSSD o nich mluvila, poněkud pejorativně, jako o přeběhlících, a toto označení se ujalo i v médiích.

Jelikož ustavení i přežívání Topolánkovy vlády záviselo na přeběhlících, není divu, že když Topolánkova vláda nakonec padla—tentokrát zásluhou dezertérů z vládního tábora—upozorňovali mnozí komentátoři i politologové, že k pádu vlády paradoxně přispělo Melčákovo s Pohankovo jednání, protože zpochybnili určité standardy politické kultury, na nichž stojí politický systém parlamentní demokracie, jenž se opírá o politické strany.

Melčák si nyní stěžuje na porušení ústavy v jeho neprospěch, ale on sám, už svým přeběhnutím, vytvořil jistý ustavní problém. Je možná škoda, že ČSSD tehdy nepodala ústavní stížnost.

Oč jde? Ústava České republiky dává sice poslancům výslovné právo řídit se při hlasování svým vědomím a svědomím, přičemž nejsou vázáni žádnými příkazy. Svědomí je tedy nadřazeno politické disciplíně. Zároveň ale Ústava říká, že politický systém v České republice je založen na „volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy“.

Ústava také stanoví, že volby do Poslanecké sněmovny se konají na základě systému poměrného zastoupení. V praxi to znamená, že kandidátní listiny pro volby sestavují politické strany. Budoucí poslanci tedy nekandidují—na rozdíl od většinového systému—jako osobnosti podporované nějakou politickou stranou, ale jako součást určité množiny kandidátů na kandidátce politické strany, která se řídí uceleným politickým (volebním) programem.

Znamená to, že Melčák nebyl zvolen do Poslanecké sněmovny především sám za sebe, jako Miloš Melčák, ale jako součást množiny kandidátů za ČSSD, které lidé dali své hlasy především jako straně s určitým programem. Dalo by se usuzovat, že svědomí i vědomí takto zvolenému poslanci velí řídit se stranickým programem, za nějž byl zvolen.

Pokud se po svém zvolení do Poslanecké sněmovny rozhodne nějaký poslanec trvale hlasovat společně se stranami, za něž nebyl zvolen, a dostává se přitom opakovaně do rozporu s principy programu, pod jehož praporem kandidoval, těžko věřit, že se řídí vlastním svědomím. A i kdyby ano, podminovává ústavní princip volné soutěže politických stran, protože si de facto nárokuje roli, která z ústavy patří politickým stranám. Logické by bylo, že právě svědomí ho donutí, aby na svůj poslanecký mandát sám rezignoval.

Ne tak Melčák. Ten si naopak stěžuje, že ústavní zákon o předčasných volbách porušuje jeho právo být volen.

Z hlediska materiálních a osobních zájmů je ovšem jeho stížnost logická, protože svým jednáním vytvořil situaci, kdy už ho žádná strana na svoji kandidátní listinu nedá. Jelikož se o ústavnost svého jednání příliš nestaral, když zběhnul od ČSSD, těžko mu nyní věřit, že má skutečnou starost o ústavu. Jisté je, že předčasné rozpuštění Sněmovny připraví tohoto, už nikým nechtěného přeběhlíka o téměř roční příjmy poslance.

Přesto ale Melčák vytváří zajímavý ústavní problém. Bude to totiž poprvé, kdy bude muset Ústavní soud rozhodovat o ústavní stížnosti na ústavní zákon. Pokud bychom uvažovali striktně logicky, nemá stížnost žádnou šanci na úspěch, protože kdybychom přijali tezi, že Ústavní soud může zrušit ústavní zákon, mohl by například v budoucnosti zrušit ústavní zákon, jímž se zákonodárci rozhodli zrušit Ústavní soud. To by samozřejmě vedlo k naprostému ústavnímu chaosu.

Melčák se brání tím, čím argumentoval svého času i místopředseda Senátu Petr Pithart, když se pokoušel sehnat dostatečný počet senátorů k podání stížnosti na tentýž ústavní zákon. Norma je prý ústavním zákonem jen svým názvem, ale po materiální a obsahové stránce nenaplňuje potřebné náležitosti.

Není to úplně slabý argument, protože lze tvrdit, že ústavní zákon na jedno použití je z ústavního hlediska zmetek. Logické by bylo, aby Parlament schválil ústavní zákon, který by k možnostem o předčasném rozpuštění Poslanecké sněmovny, jež současná Ústava už zná, trvale přidal ještě například možnost, která existuje v Polsku. Tam může Sejm odhlasovat své předčasné rozpuštění v podobě návrhu prezidentovi, který pak rozhodne, zda tak učiní.

Ústavní soud by teoreticky mohl proti způsobu, jenž Parlament k předčasnému rozpuštění Poslanecké sněmovny a vyhlášení předčasných voleb zvolil, argumentovat i z pozice lidských práv, neboť některé lidsko-právní normy , zejména ty, která Česká republika vtělila do svého ústavního systému na základě mezinárodně právních smluv, mohou být za určitých okolností interpretovány jako nadřazené české ústavě.

Jenomže právo být volen na celé volební období takovým právem jen těžko může být. Už proto, že současná ústava, jak už bylo řečeno, zná několik dalších způsobů, jak Poslaneckou sněmovnu předčasně rozpustit. Kdyby Ústavní soud přijal Melčákovu hlavní námitku, musel by zpochybnit i ony, již existující způsoby rozpuštění Sněmovny—například v případě, že se třikrát po sobě nepodaří sestavit vládu, která by dostala důvěru Sněmovny.

V každém případě ale může být Melčákova stížnost užitečná, neboť otestuje meze ústavnosti jednání Parlamentu při poměrně ústavně nečistém rozpuštění Poslanecké sněmovny jednorázovým ústavním zákonem. Zároveň také zpřesní výklad toho, co vše vlastně může Ústavní soud vůbec posuzovat. Je jen škoda, že stížnost podal poslanec, který má za sebou tak problematickou politickou minulost.

ČRo6, 27.8.2009