Rok 2009 byl kvůli světové ekonomické krizi zatím neobyčejně složitý pro většinu světa, ale pro Čechy byla hospodářská krize zřejmě málo. Česká politická elita stihla během roku vyrobit řadu dalších problémů navíc. Přitom není všemu konec, neboť na Českou republiku nejspíš ještě čekají značné mezinárodní lapálie kvůli průtahům s ratifikací Lisabonské smlouvy.

Politické problémy se začaly kupit hned na začátku roku, kdy se ukázalo, že rozhádaná politická reprezentace země nemá dost vůle k tomu, aby sladila noty alespoň během českého předsednictví Evropské unie. Občanští a sociální demokraté nakonec nepodepsali dohodu o klidu zbraní, o níž se mluvilo na konci roku 2008, a výsledek byl typicky český: velký mezinárodní úkol, který byl šancí pro zvýšení prestiže země, se od počátku topil v domácích politických půtkách.

Česká pravicová vláda se bohužel ani na mezinárodním poli neubránila pokušení nabízet především ideologii: tedy pro řešení ekonomické krize své neoliberální recepty a v bezpečnostní i energetické oblasti své poněkud paranoidní vidění Ruska. ČSSD se zase neubránila pokušení dělat i během českého předsednictví jakousi vlastní, paralelní zahraniční politiku. Česko vstupovalo do předsednictví s heslem „Evropě to osladíme!“, jenže svými nejrůznějšími přehmaty Česká republika zatápěla především sama sobě.

Vše pak vyvrcholilo sesazením vlády uprostřed předsednictví, což by byl vzhledem k domácím politickým okolnostem čin možná pochopitelný den po skončení předsednictví, ale během předsednictví se stal symbolem pro politickou sabotáž celoevropského významu. Politická dimenze předsednictví skončila v okamžiku sesazení vlády, naše země pak už v čele Unie jen bezbarvě úřadovala.

Nevyzrálost českých politických elit se ale projevila nejenom brutálním utopením velkého mezinárodního angažmá v české politické bramboračce. Ukázalo se, že ani uvnitř onoho pomyslného hrnce s naší politickou bramboračkou si nevíme rady.

Topolánkova vláda byla sice svržena, jenže sociální demokracie neměla pořádné alternativní řešení. Pád vlády také značně rozšířil pole působnosti euroskpetickému prezidentovi, který, kdyby chtěl, klidně mohl v dané situaci jmenovat vládu bez ohledu na názor politických stran. A tato vláda mohla vzápětí stáhnout ze Senátu Lisabonskou smlouvu, kde v té době dokument ještě čekal na schválení.

Jiří Paroubek a Mirek Topolánek tak nakonec našli společnou řeč až v situaci, kdy jim oběma teklo do bot. Dohoda o předčasných volbách a ustavení úřednické vlády sice na čas uklidnila situaci, jenže se rychle ukázalo, že politici jsou k dosažení tohoto cíle ochotni, stejně jako v roce 1998, opět ohnout ústavu jednorázovým ústavním dodatkem o předčasném rozpuštění Poslanecké sněmovny.

Rozhodnutí Ústavního soudu, který jednorázový ústavní dodatek zrušil, bylo sice pro českou demokracii výchovné a v konečném důsledku pozitivní, jenže vyvolalo nebývalou politickou krizi. Pouze její zásluhou našli předsedové největších stran na okamžik opět společnou řeč a parlament rychle přijal obecný ústavní zákon umožňující předčasné rozpuštění Poslanecké sněmovny.

Jenže dohoda, že by tyto volby mohly být uspořádány na začátku listopadu, padla, když ČSSD usoudila, že riziko, že by Ústavní soud opět volby zrušil—tentokrát především kvůli retroaktivní aplikaci právě přijatého ústavního zákona—je značně vysoké. Volby se tedy budou konat až v řádném termínu a zemi až do těchto voleb povede zřejmě vláda složená z vysokých úředníků.

Toto řešení, jež mělo být jen provizóriem, by samo o sobě nebylo katastrofou. Z mezinárodního hlediska je ovšem Česká republika nesrozumitelná. Navíc vytváří dojem, že si nedokáže vládnout. Nedokáže například ani uspořádat předčasné volby tak, aby nemohly být zpochybněny.

Další úder zasadilo České republice rozhodnutí vlády USA odstoupit od vybudování radarové komponenty protiraketové obrany na českém území. Ačkoliv jsme od politiků i komentátorů mohli zaslechnout slova o americké zradě, ve skutečnosti i v tomto případě jde především o selhání české politiky.

Topolánkova vláda totiž vytvořila ve spojení s radarem naprosto nepřiměřená očekávání—zejména pokud jde o údajné vytvoření speciálního spojenectví s USA. Jednala přitom bilaterálně, bez větších konzultací s ostatními spojenci v rámci NATO. Vláda pak podepsala dohody s USA s velkou pompou, ačkoliv nedokázala o účelnosti projektu přesvědčit českou veřejnost, ba ani většinu Poslanecké sněmovny, včetně všech poslanců bývalé vládní koalice. Rozhodnutí Obamovy administrativy nám tak možná ušetřilo další velkou ostudu.

V případě radaru ovšem selhala i sociálně demokratická opozice, která se ve svém odporu proti projektu, jenž během své vády před rokem 2006 rezolutně neodsuzovala, až příliš zaštiťovala veřejným míněním. Její argumenty se tak jevily jako značně populistické.

Radarem ovšem české politické trable v roce 2009 neskončily. Prezident Václav Klaus už několik měsíců otálí s podpisem Lisabonské smlouvy, ačkoliv mu ji k ratifikaci ústavními většinami doporučily obě komory parlamentu. Na rozdíl od polského prezidenta Kaczynského, který smlouvu podepíše, pokud jí Irové napodruhé schválí v referendu, nestanovil Klaus jasná kritéria pro svůj podpis.

Bude možná čekat na podání k Ústavnímu soudu, které ve věci souladu Lisabonské smlouvy s českou ústavou už několik měsíců připravuje skupinka senátorů za ODS navzdory tomu, že Ústavní soud o souladu smlouvy s podstatnými částmi Ústavy už jednou rozhodnul v roce 2008. Zbytku Unie se tento postoj nutně jeví jako obstrukce, která nejspíš vystaví Českou republiku v rámci Unie do situace, jež bude svými dopady mnohem závažnější než například jarní selhání českého předsednictví.

Je svým způsobem symbolické, že tato kulminace českých politických karambolů roku 2009 se bude časově krýt s oslavami 20. výročí sametové revoluce. Některé z analýz, které se v souvislosti s tímto výročím vynoří, nám možná připomenou, že demokracie—i pokud jde o jednání politických elit—není jen nezávazná hra se svobodu, možnost dělat cokoliv. Že stejně důležitá jsou její další dimenze, jako je odpovědnost a schopnost hledat účinné kompromisy jak doma tak na mezinárodním poli.

Bohužel dvacet let po pádu komunismu se Česká republika jeví ze všeho nejvíc jako zlobivé dítě bez odpovědnosti. Pokud český prezident nepodepíše Lisabonskou smlouvu, Evropská unie nám to v následujících měsících jistě připomene a naše země se ocitne pod enormním tlakem. A pokud by Unie následovala hrozby francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, přikročí možná dokonce k opatřením, která zlobivého člena odsunou na okraj evropského dění.

ČRo 6, 23.9.2009