Eurooptimista odpovídá europesimistovi ohledně volby prezidenta EU
Europesimista Pavel Kohout se ve svém blogu ironicky táže eurooptimistů, zda jsou spokojeni s volbou prezidenta Evropské unie. K tomu připojuje několik kontrolních otázek.
Coby eurooptimista si dovolím odpovědět. Jako formu jsem si zvolil (fiktivní) rozhovor, v němž odpovídám na otázky z Kohoutova blogu.
Kohout: Drazí eurooptimisté, splnil se váš sen. Evropská unie má prezidenta. Jste spokojeni?
Pehe: Ano, jsem spokojen. Dokonce mi ani nevadí, že prezidentem EU není takzvaná silná osobnost. Každá funkce má svojí dynamiku, tahle se musí teprve ozkoušet, nějaký „sarkozy“ by v takové funkci mohl svojí snahou vydávat se za jednotný hlas Evropy nadělat více škody než užitku.
K: Evropský prezident byl „zvolen“ způsobem, který ze všeho nejvíce připomíná volbu císaře sborem kurfiřtů. Veřejnost měla privilegium sledovat jednání z médií bez sebemenší možnosti do volby jakkoli zasáhnout. Jste spokojeni?
P: Ano. Funkce, o které se zde mluví, není totiž žádný skutečný prezident. Je to osoba povolaná především k organizování předsednictví a dalších společných akcí 27 zemí. Jako taková musí být kompromisem 27 zemí, nikoliv politikem voleným občany Unie. Vybrali ho předsedové vlád a jeden prezident z 27 zemí, kteřížto jsou ovšem všichni ve svých funkcích na základě svobodných voleb, nikoliv z „boží vůle“ jako kdysi kurfiřti.
Kdybychom ale chtěli za každou cenu srovnávat volbu evropského „prezidenta“ s děním v národních demokraciích, jako je třeba ta naše, pak se narážka na volbu císaře sborem kurfiřtů, do níž veřejnost nemůže nikterak zasáhnout, mnohem lépe hodí na volbu českého prezidenta. Nebo jste měl, pane Kohoute, snad pocit, že veřejnost mohla do volby Václava Klause nějak zasáhnout? A jste si jistý, že kdyby mohla, byl by dnes prezidentem?
K: O našem novém prezidentovi nevíme takřka nic. Byl nám zkrátka přidělen na základě kuloárových jednání kýmsi v Bruselu, aniž bychom toho člověka vůbec znali. Jste spokojeni?
P: Zato o našem prezidentovi víme skoro všechno, každé hnutí jeho mysli je do zblbnutí rozpitváváno českými médii, a také nám byl přidělen na základě kuloárových jednání, v nichž navíc, na rozdíl od Bruselu, hráli důležitou roli i nereformovaní komunisté.
Jedno je jisté. Zatímco nevýrazný Belgičan v roli nového evropského „prezidenta“ bude demokraticky naslouchat a hledat kompromisy, náš pan prezident nenaslouchá nikomu, jenom sobě. Funkci prezidenta si zprivatizoval a dělá si, co chce. Jste spokojen?
K: Jedna z mála informací o novém evropském prezidentovi tvrdí, že není proti zavedení celoevropské daně. To zřejmě znamená, že ti z nás, kdo ještě daně platí, se za čas prohnou ještě více. Ačkoli správný eurooptimista (jak je znám z řady osobních zkušeností) daně neplatí, naopak, žije z dotací, státních platů a podobných prebend. Eurooptimisté mohou být spokojeni, nemám pravdu?
P: Jistě si uvědomujete, Pane Kohoute, že ač se občas vydáváte za bojovníka s demagogy a překrucovači logiky, právě jste použil demagogický argument. Dobře, odpovím ve stejném duchu.
Mnozí naši europesimisté, jak vím z vlastní zkušenosti, jsou lidé, jejichž jména zdobí nejrůznější tunelářské kauzy nebo lidé, jejichž firmy sice nevykazují zisky (takže daně platit chudáci ani nemohou), ale přitom mají drahé domy, auta, atd. Jinými slovy, nejhlasitějšími europesimisty jsou lidé, kterým vyhovuje podnikatelské přítmí v podobě nejasných standardů a pravidel. Pak také zastánci „neviditelné ruky trhu“, který se nám ovšem, i jejich zásluhou, v poslední době tak trochu urval ze řetězu.
K: Až nastane konflikt mezi Francií a ČR nebo mezi Německem a ČR, na jakou stranu se asi pan evropský prezident spíše přikloní? Na stranu malé země ve střední Evropě, o níž nic neví? Vážně si myslíte, že bude zcela nestranný?
P: Tato otázka, samozvaný bojovníku s demagogií, je natolik demagogická, že na ní opět lze odpovědět jen demagogickou a „mimoběžnou“ otázkou: Až dojde na lámání chleba mezi Unií a Ruskem, na jakou stranu se asi přikloní náš pan prezident, který nedávno v USA prohlásil, že Rusko pro nás představuje menší nebezpečí než EU?
K: Ti z vás, drazí eurooptimisté, kteří tvrdíte, že zájmy malé části musí ustoupit zájmům velkého celku – najděte si na Googlu, kdo hlásal heslo „Gemeinnutz geht vor Eigennutz.“ Tedy „Společný zájem má přednost před vlastním zájmem.“
P: Odpusťte, pane Kohoute, ale na takové hloupé výzvy se neodpovídá. To bychom klesli na úroveň našich politiků, kteří si v rétorickém zápalu otloukají o hlavu „osvětimské lži“ nebo „noci dlouhých nožů“. Anebo bych Vám musel na oplátku nabídnout třeba nějaký citát z Lenina.
Coby eurooptimista si dovolím odpovědět. Jako formu jsem si zvolil (fiktivní) rozhovor, v němž odpovídám na otázky z Kohoutova blogu.
Kohout: Drazí eurooptimisté, splnil se váš sen. Evropská unie má prezidenta. Jste spokojeni?
Pehe: Ano, jsem spokojen. Dokonce mi ani nevadí, že prezidentem EU není takzvaná silná osobnost. Každá funkce má svojí dynamiku, tahle se musí teprve ozkoušet, nějaký „sarkozy“ by v takové funkci mohl svojí snahou vydávat se za jednotný hlas Evropy nadělat více škody než užitku.
K: Evropský prezident byl „zvolen“ způsobem, který ze všeho nejvíce připomíná volbu císaře sborem kurfiřtů. Veřejnost měla privilegium sledovat jednání z médií bez sebemenší možnosti do volby jakkoli zasáhnout. Jste spokojeni?
P: Ano. Funkce, o které se zde mluví, není totiž žádný skutečný prezident. Je to osoba povolaná především k organizování předsednictví a dalších společných akcí 27 zemí. Jako taková musí být kompromisem 27 zemí, nikoliv politikem voleným občany Unie. Vybrali ho předsedové vlád a jeden prezident z 27 zemí, kteřížto jsou ovšem všichni ve svých funkcích na základě svobodných voleb, nikoliv z „boží vůle“ jako kdysi kurfiřti.
Kdybychom ale chtěli za každou cenu srovnávat volbu evropského „prezidenta“ s děním v národních demokraciích, jako je třeba ta naše, pak se narážka na volbu císaře sborem kurfiřtů, do níž veřejnost nemůže nikterak zasáhnout, mnohem lépe hodí na volbu českého prezidenta. Nebo jste měl, pane Kohoute, snad pocit, že veřejnost mohla do volby Václava Klause nějak zasáhnout? A jste si jistý, že kdyby mohla, byl by dnes prezidentem?
K: O našem novém prezidentovi nevíme takřka nic. Byl nám zkrátka přidělen na základě kuloárových jednání kýmsi v Bruselu, aniž bychom toho člověka vůbec znali. Jste spokojeni?
P: Zato o našem prezidentovi víme skoro všechno, každé hnutí jeho mysli je do zblbnutí rozpitváváno českými médii, a také nám byl přidělen na základě kuloárových jednání, v nichž navíc, na rozdíl od Bruselu, hráli důležitou roli i nereformovaní komunisté.
Jedno je jisté. Zatímco nevýrazný Belgičan v roli nového evropského „prezidenta“ bude demokraticky naslouchat a hledat kompromisy, náš pan prezident nenaslouchá nikomu, jenom sobě. Funkci prezidenta si zprivatizoval a dělá si, co chce. Jste spokojen?
K: Jedna z mála informací o novém evropském prezidentovi tvrdí, že není proti zavedení celoevropské daně. To zřejmě znamená, že ti z nás, kdo ještě daně platí, se za čas prohnou ještě více. Ačkoli správný eurooptimista (jak je znám z řady osobních zkušeností) daně neplatí, naopak, žije z dotací, státních platů a podobných prebend. Eurooptimisté mohou být spokojeni, nemám pravdu?
P: Jistě si uvědomujete, Pane Kohoute, že ač se občas vydáváte za bojovníka s demagogy a překrucovači logiky, právě jste použil demagogický argument. Dobře, odpovím ve stejném duchu.
Mnozí naši europesimisté, jak vím z vlastní zkušenosti, jsou lidé, jejichž jména zdobí nejrůznější tunelářské kauzy nebo lidé, jejichž firmy sice nevykazují zisky (takže daně platit chudáci ani nemohou), ale přitom mají drahé domy, auta, atd. Jinými slovy, nejhlasitějšími europesimisty jsou lidé, kterým vyhovuje podnikatelské přítmí v podobě nejasných standardů a pravidel. Pak také zastánci „neviditelné ruky trhu“, který se nám ovšem, i jejich zásluhou, v poslední době tak trochu urval ze řetězu.
K: Až nastane konflikt mezi Francií a ČR nebo mezi Německem a ČR, na jakou stranu se asi pan evropský prezident spíše přikloní? Na stranu malé země ve střední Evropě, o níž nic neví? Vážně si myslíte, že bude zcela nestranný?
P: Tato otázka, samozvaný bojovníku s demagogií, je natolik demagogická, že na ní opět lze odpovědět jen demagogickou a „mimoběžnou“ otázkou: Až dojde na lámání chleba mezi Unií a Ruskem, na jakou stranu se asi přikloní náš pan prezident, který nedávno v USA prohlásil, že Rusko pro nás představuje menší nebezpečí než EU?
K: Ti z vás, drazí eurooptimisté, kteří tvrdíte, že zájmy malé části musí ustoupit zájmům velkého celku – najděte si na Googlu, kdo hlásal heslo „Gemeinnutz geht vor Eigennutz.“ Tedy „Společný zájem má přednost před vlastním zájmem.“
P: Odpusťte, pane Kohoute, ale na takové hloupé výzvy se neodpovídá. To bychom klesli na úroveň našich politiků, kteří si v rétorickém zápalu otloukají o hlavu „osvětimské lži“ nebo „noci dlouhých nožů“. Anebo bych Vám musel na oplátku nabídnout třeba nějaký citát z Lenina.