Náhoda tomu chtěla, že se v posledních dnech objevilo naráz hned několik průzkumů, které v době oslav 20. výročí sametové revoluce nevyznívají pro Českou republiku zrovna příznivě.

Jeden celoevropský průzkum konstatuje, že Česko je na prvním místě v Evropské unii v objemu krádeží v obchodech a supermarketech.

Pravidelný průzkum vnímání korupce z dílny Transpparency International zase zaznamenal ve srovnání s loňským rokem propad České republiky o sedm míst, na 52. příčku, což znamená, že se naše země dívá na záda například zemím, jako jsou Jižní Afrika nebo Jordánsko.

Česko patří stabilně také k zemím, kde se řidiči dopouštějí vysokého počtu porušování pravidel silničního provozu, což se odráží v jedné z nejvyšších měr nehodovosti v Evropě. K absolutní evropské špičce patříme také v konzumaci alkoholu a marihuany, jakož i v počtu infarktů, mozkových příhod a různých druhů rakovin, což má úzkou souvislost se životním stylem.

Zajímavým aspektem toho všeho je podivuhodné rozpolcení veřejné mysli, pokud jde příčiny těchto jevů. Naprostá většina občanů si totiž stěžuje na korupci i další sociální neduhy, a velká většina občanů si stěžuje na politiky i politické strany, které především viní z neutěšených poměrů.

Jenže v těchto výpovědích něco nehraje. Na našich prvenstvích či předních umístěních v počtu krádeží, korupci, konzumaci omamných látek, nebo gaunerských praktikách na silnicích, jakož třeba i neobyčejné míře hulvátství v internetových diskusích, totiž mají zásluhu především obyčejní Češi. Je sice lákavé vinit z těchto neduhů třeba „justiční mafii“ nebo politické strany, ale tyto instituce jsou do značné míry jen odrazem obecných poměrů.

Jinými slovy: Proč si někdo myslí, že právě politici by neměli krást a nebýt zkorumpovaní v zemi, kde se krade nejvíc v celé EU? Opravdu si někdo myslí, že skutečnost, že skandinávské země nemají zkorumpované politiky a veřejnou správu, by byla možná, kdyby se skandinávské země umisťovaly ve výše zmíněných průzkumech na příčkách srovnatelných s těmi, kde vidíme Česko?

Je samozřejmě lákavá představa, že kdyby zkorumpované politiky někdo donutil přijmout například zákony a opatření, které by mohly přispět k omezení výše zmíněných negativních jevů, vše by bylo hned lepší. Jenže se zdá, že jde o začarovaný kruh. Kdo a jak by měl vyvíjet na politiky morální tlak, jestliže nemocná se zdá být velká část společnosti?

V tomto kontextu je dobré se ještě jednou vrátit k nedávným snahám některých českých politiků zabránit za každou cenu—ve jménu naší suverenity—přijetí Lisabonské smlouvy a další evropské integraci. Autor tohoto textu se totiž domnívá, že pokud pro dosti nemocnou českou společnost i její nemocné instituce existuje nějaká kůra, jsou to především další „civilizační“ injekce ze zemí, kde jsou na tom lépe. EU reprezentuje společný projekt těchto zemí.

Představme si, že bychom té „naší“ suverenity měli tolik, kolik si jí přejí odpůrci EU. S velkou jistotou se dá předpokládat, že bychom se vyšvihli do čela ještě několika dalších nelichotivých žebříčků. I proto je onen zatracovaný Brusel a jeho soustavné působení na Česko, třeba i s pomocí určitého nátlaku, možná tu největší nadějí, že se nakonec věci začnou vyvíjet k lepšímu.