Evropská unie si bude v souvislosti s rokem 2009 nejspíš připomínat dvě kalamity: globální hospodářskou krizi a české účinkování v rámci EU. Jen málokdo si totiž na konci roku 2008 dokázal plně představit, jak přesně vystihuje věci příští v té době s pompou odhalený slogan českého předsednictví EU.

Ačkoliv se nejeden komentátor na konci roku 2008 hlubokomyslně zamýšlel nad českým důvtipem, který údajně spočíval v mírně podvratné dvojsmyslnosti sloganu „Evropě to osladíme“, v praxi se žádná dvojsmyslnost nekonala. Potenciálně pozitivní výklad sloganu--tedy oslazení údajně poněkud nudné evropské scény českým humorem a vynalézavostí--zamrznul hned v lednu, když Rusko utáhlo plynové kohouty. Ukázalo se, že evropské předsednictví nebude taková ta improvizovaná česká bžunda, na kterou jsme zvyklí z domácí scény, nýbrž docela těžký úkol.

„Osladit“ někomu něco ovšem v naší rodné řeči také znamená „znepříjemnit“ nebo „zavařit“, a to se České republice nepochybně podařilo na sto procent. Bohužel ne tak, jak si to asi představoval při vymýšlení rádoby duchaplného sloganu vládní tým--tedy jako jakési přátelské nakopávání údajně byrokraticky zatuhlého Bruselu novým, svěžím členem z východní části Unie, který si usmyslel, že dění v EU produktivně rozpohybuje.

Starší členové EU ostatně tušili ještě před začátkem českého předsednictví, že koktajl poněkud zbytnělého národního ega nezkušené země, eurofóbního prezidenta a neschopnosti ratifikovat Lisabonskou smlouvu před začátkem předsednictví je recept na katastrofu. (Viz. můj komentař z prosince 2008.) Když to ovšem francouzský prezident Nicolas Sarkozy jen naznačil, byl českou komentátorskou obcí i politiky otevřeně zesměšňován jako egomaniak s napoleonským komplexem.

Slazení ve formě vážných „závarů“ se pod českým vedením rozběhlo naplno až po plynové krizi, z níž český vládní tým vyšel víceméně se ctí. Ve zhruba stejné době ale přišlo diplomaticky nezvládnuté české angažmá v izraelsko-palestinském konfliktu, a hned po něm ideologicky motivované pokusy Topolánkovy vlády nabízet EU „řešení“ hospodářské krize v podobě otřepaných neoliberálních pouček, což sám premiér později nezapomenutelně zastřešil svým neotřelým citátem z dílny skupiny AC/DC o „cestě do pekel“, když Evropský parlament poučoval o hospodářské politice Obamovy administrativy v USA.

Ke změně dobráckého slazení v zavařování, jež se začalo nebezpečně blížit bodu varu, přispíval neúnavně i prezident Václav Klaus, který během svého únorového projevu k Evropskému parlamentu snad jako první hlava předsednického státu v dějinách vyprovokoval nemalý počet europoslanců k odchodu ze sálu. Nebylo divu, neboť prezident předsednické země EU arogantně zpochybňoval význam instituce, k níž mluvil. Vlídná slova nenašel ani pro evropský integrační projekt.

Nic ovšem nemohlo symbolizovat české „slazení“ Evropy lépe, než když tradičně zcela přeslazený domácí politický lektvar přetekl přes hranice české kotliny a beztvará melasa českého provincialismu se v podobě pádu české vlády uprostřed předsednictví roztekla do celé Evropy. Stejně jako při všech ostatních karambolech se i tentokrát našlo dost politických komentátorů a politiků, kteří nás poučili, že nejde o nic výjimečného, že jsme ještě pořád mistři světa a jedničky. jenže zbytek EU měl českého slazení tak akorát po krk.

Z politického hlediska české předsednictví skončilo v tomto okamžiku. Řízení EU převzal do své režie z větší části Brusel, podporovaný velkými zeměmi EU. Úřednická vláda Jana Fischera sice později nic nepokazila, ba dokonce přispěla k úspěchu červnového summitu EU, když pomohla vyjednat záruky, které by Irsku pomohly schválit napodruhé Lisabonskou smlouvu, ale většina dalších akcí organizovaných Čechy už nepřilákala větší pozornost.

Češi ovšem nezůstali stranou světového zájmu úplně. Fotky nahého expremiéra Topolánka, vyfoceného v přítomnosti dalších „nudistů“ a „nudistek“ v letní vile italského premiéra Berlusconiho, byly případným mementem o tom, kdože to vlastně Evropu nějaké tři měsíce řídil.

Bohužel EU si nemohla dopřát oddech od českého slazení ani po skončení českého předsednictví. Český prezident totiž napínal EU celé léto tím, zda podepíše či nepodepíše Lisabonskou smlouvu, kterou na jaře, ještě během českého předsednictví, schválily ústavními většinami obě komory parlamentu navzdory Klausově tuhému odporu. Prezident trpělivě celé měsíce čekal na nepodanou a nezformulovanou stížnost skupinky senátorů z ODS k Ústavnímu soudu, jejímž hlavním účelem, jak se ukázalo později, bylo hlavě sátu umožnit, aby mohla ratifikaci odkládat až do irského referenda v říjnu.

Když pak Irové smlouvu schválili, převzal Klaus režii českého slazení plně do svých rukou. Nevábně zapáchající melasa českého mesiášství a provincialismu se zase jednou valila z české kotliny plným proudem, když se pan prezident uchýlil k nepokrytému politickému vyděračství.

České politické strany samozřejmě mohly zcela jednoznačně prezidentovi oznámit, že jeho požadavek na vyjednání výjimky z Evropské listiny základních práv coby údajné ochrany naší země před majetkovými žalobami sudetských Němců, jež by prý mohly po schválení Lisabonské smlouvy nastat, je nejen věcně nesmyslný, ale také nepřijatelný z ústavního hlediska, ale neudělaly nic. Ukázalo se tak, že prezident Klaus je jen jakousi více zatvrdlou hroudou cukru, z něhož je uhnětena celá česká politická scéna. Cukru, z něhož budou Evropu ještě dlouho bolet zuby.

Klaus nakonec Lisabonskou smlouvu podepsal poté, co úřednická vláda ochotně vyjednala jeho nesmyslnou podmínku, a symbolicky tak završil rok naprosto trapného šaškování svého i svojí země ve společenství, jehož jádro je, jak se v roce 20. výročí budování demokracie u nás ukázalo, civilizačně ještě pořád daleko před námi. To, že si česká vláda mohla na konci roku 2008 vůbec myslet, že by údajně zpohodlnělé „staré Evropě“ mohla právě Česká republika nabídnout během svého předsednictví nějaké nové impulsy—to vše zabaleno do dvojsmyslného sloganu o „slazení“--vypadá ve zpětném pohledu jako nepodařený silvestrovský žert.

Deník Referendum, 28.12.2009