Hlavním problémem české armády, od něhož se odvíjí řada dalších, je skutečnost, že neexistuje politická shoda na tom, co má vlastně být hlavní misí českých ozbrojených sil. V uplynulých dnech jsme si to mohli znovu ověřit, když do České republiky zavítal generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen, aby požádal o navýšení počtu českých vojáků v Afghánistánu.

Zatímco u politické pravice, jakož i ministerstva obrany, se žádost setkala s porozuměním, sociální demokraté ústy svého předsedy, Jiřího Paroubka, Rasmussenovi řekli „ne“. Uvažovat je prý přinejlepším možné o vnitřní restrukturalizaci stávajícího českého kontingentu v Afghánistánu, bez navýšení celkového počtu českých vojáků. Ministerstvo obrany ovšem tvrdí, že činnost různých částí současného kontingentu je naplánována přinejmenším na dva roky dopředu, takže výměna některých jednotek, například za Rasmussenem požadované zdravotníky, není možná.

Když šli po Rasmussenově návštěvě premiér Jan Fischer a ministr obrany Martin Barták seznámit prezidenta Václava Klause s požadavky NATO, jakož i s koncepcí rozvoje armády, prezident údajně vyjádřil k některým částem koncepce výhrady. V této souvislosti je připomínán jeho výrok z konce minulého roku, kdy na velitelském shromáždění prohlásil, že česká armáda by měla být primárně určena k obraně vlasti, zahraniční mise jsou podle něj jen doplňkem. Není podle něj dobře, že u veřejnosti a zřejmě i v armádě převládá pocit, že je budována jako expediční sbor.

Tato prezidentova slova přesně vystihují dilema, se kterým zápolí nejen armáda, ale i česká politická reprezentace. Je to v podstatě odpověď na otázku, jaká jsou hlavní nebezpečí, kterým čelí nejenom naše země, ale vlastně i celá Evropa, a potažmo Západ. Klaus si na tuto otázku už odpověděl: podle něj se má armáda soustředit na obranu vlasti doma.

Potíž s touto definicí spočívá v tom, že Česká republika, stejně jako většina evropských zemí, nemá okolo sebe viditelné nepřátele, kterým by se měla bránit, jakkoliv politická pravice varuje, že vnější nebezpečí, přímo na hranicích našeho regionu, nám hrozí v podobě Ruska. Levice a prezident Klaus v Rusku naopak zásadní hrozbu nevidí. Doporučení, aby se armáda soustředila především na obranu teritoria našeho státu, by proto v tomto kontextu potřebovalo ze strany vrchního velitele ozbrojených sil nějaké upřesnění. Protože proti komu má armáda vlast bránit u nás doma, jestliže ani Rusko není skutečnou hrozbou?

I Rassmussen řekl při své návštěvě v České republice, že nepovažuje Rusko za hrozbu. Jenže, a zde je rozdíl mezi ním a prezidentem Klausem, také několikrát zopakoval, že současné hrozby naší bezpečnosti se mohou nacházet daleko od nás.

Vítězství Talibánu v Afghánistánu by tak podle něj mohlo znamenat, že se tato země opět stane bezpečnou základnou pro teroristické organizace, jako je Al Kajda. V globalizovaném světě se prostě změnila povaha hrozeb, naši nepřátelé nemusí číhat na hranicích státu, mohou se připravovat k útoku například v Afghánistánu, a pokud budou mít dostatek klidu, získat od některých států zbraně hromadného ničení. Nebo je získat ovládnutím Pákistánu. I proto je prý třeba misi v Afghánistánu úspěšně dokončit.

Neschopnost politiků dohodnout se na alespoň elementární definici národních zájmů je dlouhodobým problémem české politiky. V případě dalšího směřování armády je to problém o to větší, že každá armáda ztrácí smysl v očích veřejnosti, a sama vnitřně tápe, pokud neví (zejména, když jí to politici nejsou schopni sdělit), kdo je jejím nepřítelem, jakým hrozbám má čelit. Ve světě bez hrozeb armád netřeba, anebo mají smysl jen ve velmi redukované podobě coby pojistky proti případným hrozbám v budoucnosti.

Česká republika se evidentně nemůže rozhodnout, zda nějakého nepřítele vůbec má. Je sice členem NATO, které bojuje v Afghánistánu pod praporem filozofie, kterou obhajoval Rasmussen: že totiž Západ má v podobě Talibanu, a potažmo v podobě mezinárodních teroristických sítích, skutečné nepřátele, jimž je třeba čelit po celém světě.

Jenže v české politické reprezentaci neexistuje shoda na tom, zda tomu tak je, a i kdyby tomu tak bylo, do jaké míry máme být loajální se zbytkem mezinárodního společenství, když právě nás momentálně nikdo neohrožuje. Navíc má NATO v podobě České republiky členskou zemi, kde se důležitá mezinárodní a bezpečnostní témata opakovaně—v míře větši než jinde--stávají oběťmi provinčních zájmů domácí politiky.

I proto je žádost prezidenta, aby ho ministr obrany seznámil s konceptem rozvoje české armády, nereálná. Žádný ministr obrany nemůže předložit smysluplný koncept rozvoje armády, pokud se politická reprezentace není schopna shodnout ani na nejzákladnější definici hrozeb našemu státu, jakož i jasné definici toho, jaká by měla být úloha země v rámci nadnárodních struktur.

ČRo 6, 12.3.2010