Hlavním problémem ODS není Topolánek
V táboře příznivců Občanské demokratické strany nyní vládne mírný optimismus, neboť se mnoho z nich domnívá, že odchod Mirka Topolánka vlije straně do žil novou energii. Nástup relativně „neušpiněného“ Petra Nečase by prý straně mohl pomoci.
Potíž s touto argumentací spočívá v tom, že Topolánek, jehož nešťastně formulované výroky pro časopis LUI byly údajně onou poslední příslovečnou kapkou, po níž přetekl pohár trpělivosti stranických kolegů, nebyl zdaleka hlavní příčinou rostoucích potíží ODS, ale jen jedním z více viditelných symptomů mnohem závažnější choroby. Tou je především vnitřní nečitelnost a cynismus strany zkažené mocí, v níž se o vliv sváří nejrůznější klientelská bratrstva.
Topolánek tak už delší dobu nestál na vrcholku stabilní mocenské pyramidy, ale doutnající sopky, v níž navzájem soupeřily o vliv nejen topolánkovský tábor s hradním křídlem (reprezentovaným pražskou organizací a skupinou senátorů, kteří vloni brojili proti Lisabonské smlouvě), ale také „velrybáři“ ze severních Čech, různí regionální „kmotři“, a nakonec i bývalí spojenci Topolánka vedení Přemyslem Sobotkou, který si spočítal, že s Toplánkem v čele jsou vážně ohroženy jeho prezidentské ambice.
Obětování Topolánka může vyřešit tyto konflikty uvnitř strany jen dočasně a jen opticky. Nečas má sice blíže k prezidentovi Václavu Klausovi, a tedy možná i k hradnímu křídlu, jenže pražská základna tohoto křídla je natolik spojována s korupcí a oslabená skandály, že Nečasovi jen těžko může nabídnout, například v podobě klidu zbraní, i třeba jen dočasnou stabilitu. Navíc se na mimořádném sněmu pražské ODS bude brzy prát v přímém přenosu špinavé prádlo.
Nečas nemá ve straně dostatečně silnou bázi, a není ani dostatečně autoritativní na to, aby rozhádanou stranu dokázal zkrotit podobně, jak se to podařilo Jiřímu Paroubkovi v sociální demokracii. Velkou otázkou nyní je, zda se téměř jednotný „proti-topolánkovský“ étos v ODS přetaví, alespoň na čas, do pro-nečasovské jednoty.
Pokud ano, vydrží tato jednota nanejvýš do voleb. Kdyby ovšem náhodou přispěla k překvapivému volebnímu vítězství, bylo by to možná tím nejhorším, co by se ODS mohlo stát z hlediska její budoucnosti. Nejrůznější zhoubná ložiska partikulárních zájmů ve straně, jež se na chvíli v záchvatu falešné morální paniky spojila, aby „odpravila“ Topolánka, by definitivně metastázovala do celé strany. Nečas, často popisovaný jako „slušný suchar“, jenž skutečně věří konzervativním idejím, by se nejspíš stal jakýmsi „modrým Špidlou“ , jemuž výše zmíněná bratrstva dovolí vládnout jen tak dlouho, dokud jim nebude stát v cestě.
Právo, 1.4.2010
Potíž s touto argumentací spočívá v tom, že Topolánek, jehož nešťastně formulované výroky pro časopis LUI byly údajně onou poslední příslovečnou kapkou, po níž přetekl pohár trpělivosti stranických kolegů, nebyl zdaleka hlavní příčinou rostoucích potíží ODS, ale jen jedním z více viditelných symptomů mnohem závažnější choroby. Tou je především vnitřní nečitelnost a cynismus strany zkažené mocí, v níž se o vliv sváří nejrůznější klientelská bratrstva.
Topolánek tak už delší dobu nestál na vrcholku stabilní mocenské pyramidy, ale doutnající sopky, v níž navzájem soupeřily o vliv nejen topolánkovský tábor s hradním křídlem (reprezentovaným pražskou organizací a skupinou senátorů, kteří vloni brojili proti Lisabonské smlouvě), ale také „velrybáři“ ze severních Čech, různí regionální „kmotři“, a nakonec i bývalí spojenci Topolánka vedení Přemyslem Sobotkou, který si spočítal, že s Toplánkem v čele jsou vážně ohroženy jeho prezidentské ambice.
Obětování Topolánka může vyřešit tyto konflikty uvnitř strany jen dočasně a jen opticky. Nečas má sice blíže k prezidentovi Václavu Klausovi, a tedy možná i k hradnímu křídlu, jenže pražská základna tohoto křídla je natolik spojována s korupcí a oslabená skandály, že Nečasovi jen těžko může nabídnout, například v podobě klidu zbraní, i třeba jen dočasnou stabilitu. Navíc se na mimořádném sněmu pražské ODS bude brzy prát v přímém přenosu špinavé prádlo.
Nečas nemá ve straně dostatečně silnou bázi, a není ani dostatečně autoritativní na to, aby rozhádanou stranu dokázal zkrotit podobně, jak se to podařilo Jiřímu Paroubkovi v sociální demokracii. Velkou otázkou nyní je, zda se téměř jednotný „proti-topolánkovský“ étos v ODS přetaví, alespoň na čas, do pro-nečasovské jednoty.
Pokud ano, vydrží tato jednota nanejvýš do voleb. Kdyby ovšem náhodou přispěla k překvapivému volebnímu vítězství, bylo by to možná tím nejhorším, co by se ODS mohlo stát z hlediska její budoucnosti. Nejrůznější zhoubná ložiska partikulárních zájmů ve straně, jež se na chvíli v záchvatu falešné morální paniky spojila, aby „odpravila“ Topolánka, by definitivně metastázovala do celé strany. Nečas, často popisovaný jako „slušný suchar“, jenž skutečně věří konzervativním idejím, by se nejspíš stal jakýmsi „modrým Špidlou“ , jemuž výše zmíněná bratrstva dovolí vládnout jen tak dlouho, dokud jim nebude stát v cestě.
Právo, 1.4.2010