Kdyby se nejnovější představení z dílny českého politického folklóru neodehrávalo na pozadí polské národní tragédie, bylo by ho možné označit za komedii. Takto se nejlépe k popisu situace hodí sousloví tragikomická fraška.
O co jde?

Začal to prezident Václav Klaus, když se ostře pustil do evropských politiků, a potažmo Evropské unie, kvůli tomu, že se žádný významný politik ze západní Evropy a žádný činitel EU nedostavil na státní pohřeb polského prezidenta Lecha Kaczynského. Neúčast těchto politiků na pohřbu prý ukazuje, že „vznešené fráze o evropské jednotě jsou skutečně jenom fráze."

I česká média víceméně unisono neúčast západoevropských politiků a představitelů EU na pohřbu odsoudila navzdory skutečnosti, že se na pietní akt bylo kvůli výbuchu islandské sopky a následnému ochromení leteckého provozu v Evropě možné dostat jen vlakem nebo autem, popřípadě komplikovaně oblétávat Evropu směrem z jihu a pak východu.

Rakouský prezident Heinz Fischer českého prezidenta napomenul, že by měl pečlivěji vážit slova. Pokusil se vysvětlit, že letět nemohl a cesta autem by trvala déle, než povolují rakouské pracovní zákony jeho řidiči řídit. Možná to bylo vysvětlení poněkud kostrbaté a neupřímné, ale vskutku šokující je, co následovalo.

Tajemník prezidenta Klause, státní úředník Ladislav Jakl, je exkluzivně citován internetovým serverem První zprávy takto: "Kdo chtěl přijet, cestu si našel. Kdo nechtěl, hledá si výmluvy…Pan Fischer naříká, jak to má z Vídně do Krakova daleko a že by jeho řidič nezvládl cestu dlouhou 13 hodin. Možná se měl podívat na mapu. Zjistil by, že ze západněji položené Prahy je to do Krakova 550 km a 5 hodin a 56 minut, zatímco z Vídně, která je oproti Praze podstatně východněji, je to do Krakova jen 479 km a 5 hodin a 37 minut. Takže ze vzdálenější Prahy to šlo a z bližší Vídně to nešlo? Počítat trasu podle mapy umím, ale spekulaci o tom, zda u nepřítomnosti na pohřbu pana prezidenta Kaczynského šlo u pana prezidenta Fischera jen o pohodlnost či spíše o politické gesto, tu už nechávám na jiných.“

Šokující není obsah toho, co Jakl říká, ale naprostá protokolární neomalenost. Pokud by něco podobného napsal nějaký novinář, má na to plné právo. Říká-li to tajemník prezidenta, je to vskutku na pováženou.

Představme si, že by se jakýsi tajemník rakouského prezidenta, svým pracovním zařazením státní úředník, takto pustil do Klause. Z Hradu by se okamžitě ozvaly šokované výkřiky kritizující nejenom obsah takového prohlášení, ale především skutečnost, že si nějaký rakouský státní úředník v prezidentské kanceláři vůbec dovolí takto vyšlápnout na českého prezidenta. Ten v minulosti neunesl, ani když si ho dovolili kritizovat politici, například poslanci Evropského parlamentu.

Jak známo, Václav Klaus i Lech Kaczynski (ten mocně podporován svým bratrem) působili Evropské unii v posledních několika letech jen a jen potíže. Onu Klausem vysmívanou „vznešenou evropskou jednotu“ sabotovali nejaktivněji právě oni dva. Blokovali do posledního okamžiku Lisabonskou smlouvu, pronášeli opakovaně výroky, které se v západoevropských demokraciích „nenosí“.

Většina západoevropských politiků jsou slušně vychovaní lidé, kteří se snažili, seč to šlo, nenechat se nejrůznějšími provokacemi českého a polského prezidenta na adresu EU vyvést z míry, jakkoliv zejména francouzský prezident Sarkozy se nakonec několikrát neovládl. Německá premiérka Angela Merkelová osvědčila obzvláště pevné nervy, když s klidem odrážela invektivy na adresu Německa ze strany obou bratrů Kaczynských nebo umělé vyvolávání proti(sudeto)-německé hysterie prezidentem českým.

Mnozí západoevropští politici a představitelé EU se proto patrně nijak nezlobili, když jim příroda nekomplikovanou cestu na státní pohřeb do Polska více méně znemožnila. Protokolární slušnosti bylo poukazem na kalamitu učiněno zadost—navzdory tomu, co si o tom myslí český prezident. A aby se někdo trmácel autem nebo vlakem na pohřeb mnoho hodin, musel by nejspíš cítit, že mu v postavě polského prezidenta odešel přítel nebo člověk, který toho mnoho vykonal pro Evropu nebo pro vzájemné vztahy s konkrétním západoevropským státem.

Jestliže někdo kritizuje západoevropské politiky za nedostatek solidarity nebo protokolární selhání, měl by si především zamést před vlastním prahem. Žádný západoevropský politik by si nedovolil přednést například v českém nebo polském parlamentu projev, v němž by se vysmíval samotnému smyslu takové instituce podobně, jako to učinil Klaus v loňském projevu v Evropském parlamentu.

Žádná hlava státu v kterékoliv západoevropské demokracii by si nedovolila neposlat pozvání na světově významnou akci s prezidenty USA a Ruska domácím politikům současným či bývalým prostě proto, že je nemá v oblibě. Vynechat bývalého prezidenta pod záminkou, že prý byl tak jako tak nemocný, nebo představitele některých politických stran prý kvůli tomu, že stůl, ke kterému by se všichni mohli vejít, nebyl dost dlouhý, je protokolární neomalenost a neslušnost.

Ve srovnání s tímto pokleslým chováním se jeví západoevropští politici ještě velmi dobře. Na pohřeb do Krakova by jistě za normálních okolností většina z nich přijela. Za okolností velmi nenormálních se k tomu nedokázali přinutit. Možná bychom se místo kritizování údajného protokolárního selhání a nedostatku solidarity měli ptát, proč ochromení letecké dopravy, jak se zdá, mnohým přišlo vhod.