V české debatě o tom, proč je Řecko na pokraji státního bankrotu, varuje pravice, že se řítíme do stejné situace, a nabízí (neo)liberální úsporná opatření. Levice to odmítá jako „strašení“; zdroje prý ještě stále jsou. Euroskeptici, včetně prezidenta Václava Klause, pro změnu viní z potíží Řecka společnou evropskou měnu.

Ve skutečnosti jsou neužitečné, protože absolutizující, všechny takto vyhraněné postoje. A Česká republika by mohla eventuálně následovat Řecko především proto, že stejně jako v Řecku si nejsou politici dlouhodobě schopni „sladit noty“ a hledat rozumné kompromisy. Místo toho nabízejí jednostranná řešení a vysvětlení.

Například podle Klause není skutečnou příčinou řecké tragédie neracionální hospodářská politika, ale euro. Řešením by prý bylo o nějakých 40 procent devalvovat řeckou měnu, což ovšem v případě eura není možné. Snížit platy o 40 procent prý též nelze, takže zbývá jen masivní transfer peněz z ostatních zemí EU do Řecka.

Zní to logicky, jenže se vtírá otázka, proč má problémy právě Řecko (a také Portugalsko a Španělsko), a proč je nemají například skandinávské země nebo Německo? Navíc ona kýžená devalvace se jeví jen jako účetní operace, která by sice možná opticky odstínila řeckou krizi od zbytku Evropy, popřípadě by poskytla Řecku více času a flexibility (kdyby probíhala postupně v delším časovém úseku) ale podstatu krize by neřešila. Už proto, že Řecko by i bez eura bylo členem evropské hospodářské unie, takže masivní devalvace by měla dopad na celou EU.

Problém se zdá být spíše politický než účetnický. Řecko má podobně jako mnoho dalších zemí v jižní Evropě vysoce polarizovanou politickou scénu, na níž pravice a levice vedou válku mezi sebou, a různé zájmové skupiny, například odbory, zase vedou válku se státem. Ani levice, ani pravice si v takovém prostředí nemohly dovolit skutečné reformy, když nechtěly prohrát příští volby. A to i navzdory „slavnému“ volebnímu bonusu pro vítěznou stranu, který u nás chtěli zavést občanští demokraté.

Vysoce polarizované politické systémy také trpí vysokou mírou korupce a klientelismu, což jsou v řeckém případě navíc jevy, které jsou umocňovány politickou kulturou vězící jednou nohou v politickém dědictví Byzance a později Otomanské říše.

Skandinávský (ale i německý) model, kterému se občas v politologii říká „konsensuální“, je založen naopak na neustálém vyjednávání politických stran okolo politického středu a vtažení zájmových skupin do permanentního dialogu se státem. Pravda, politika a žurnalistika jsou o poznání „nudnější“ než v Řecku, ale nakonec vysoce racionální.

Politika ovšem selhala i na evropské úrovni. Od okamžiku, kdy byla vytvořena měnová unie, bylo přece jasné, že nemůže dlouhodobě fungovat bez společné fiskální politiky, či nějaké společné ekonomické vlády.

Radost našich euroskeptiků nad řeckými problémy, které prý dokazují, že euro byl omyl, je ovšem jev typicky český: místo hledání konstruktivních řešení se raději škodolibě posmíváme.

Posmívat se ale může bezpečně jen ten, kdo je sám v bezpečí. A to nejsme. Náš politický systém, s jeho vysokou mírou rádoby ideologické, ve skutečnosti ale bezobsažné polarizace, doprovázené korupcí a klientelismem, připomíná mnohem více jihoevropské systémy než například ty skandinávské. A navíc řecká krize na nás dopadne „euro neeuro“.

Ti, kdo nás přesvědčují, že jsme zásluhou vlastní měny a údajné politické stability, ostrůvkem klidu, si nevidí na špičku nosu. Úplně stejně, jako když nás někteří politici na konci roku 2008 přesvědčovali, že se vyhneme ekonomické krizi.

Nejde ale jen o konkrétní dopady řecké krize. Problém je bohužel hlubší a dlouhodobější, ač politici a analytici, kteří varují, že se řítíme k „řeckému“ bankrotu, často mylně uvádějí jen ekonomické důvody. Ty pravé důvody jsou především politické a nebezpečně se podobají právě těm řeckým.

Spočívají především v neochotě hledat racionální kompromisy přes politický střed, vysoké míře polarizace politiky a veřejného diskurzu obecně, klientelismu a korupci. Pokud nakonec naše země ekonomicky vskutku zbankrotuje, bude to především zásluhou této patologické politické kultury.

Rozšířená verze textu publikovaného v Právu, 29.4.2010