Věci veřejně populistické
V české politice se v podobě Věcí veřejných rodí silné pravicově populistické uskupení. Tento rys VV unikal pozornosti novinářů zejména proto, že za populistické jsou u nás zjednodušeně označováni politici a strany nadbíhající údajně přáním lidu, což se projevuje například slibováním nesplnitelného.
V politologii je ovšem populismus definován jinak. Populistické strany samozřejmě slibují ve jménu „vox populi“ všechno možné. Mají ale i další rysy. Jelikož „lid“ je v jejich podání stejně moudrý nebo moudřejší než politici, zdůrazňují například přímou demokracii.
Bývají také výrazně anti-elitistické (my versus oni nahoře) a mají mlhavé programy, z nichž vystupuje obvykle jedno ústřední téma, které vzbuzuje silné emoce: například přistěhovalectví, zločinnost, nebo korupce. Populistické strany údajně vědí, jak takový problém řešit. Na složité problémy nabízejí jednoduchá řešení.
Svojí vnitřní amorfností připomínají spíše hnutí. Jejich úspěch u voličů často souvisí se silnou charismatickou osobností v čele strany. Lídři populistických stran bývají schopní demagogové.
V politologii je nástup populistických stran spojován s tzv. populistickým momentem. Obvykle se totiž takové strany rodí, buď když ve společnosti dochází k prudkým změnám, nebo když se nahromadí sociálně-patologické jevy v takové míře, že část voličů přestane věřit schopnostem zavedených stran je řešit a uvěří v jednoduché recepty nabízené populisty.
Pravicově populistické strany často kladou důraz na organické (národní, etnické, apod.) společenství, které údajně brání proti patologickým vlivům. Nevymezují se tedy jen proti elitám „nahoře“, ale často i proti „těm, co nejsou jako my“, nebo narušují „pořádek“.
Strana VV splňuje všechna výše vyjmenovaná kritéria populistické strany. Brojí v postavě svého charismatického lídra proti „dinosaurům“ (dosavadní politické elitě), ve jménu lidu chce více přímé demokracie. Jejím silným tématem je korupce a zločinnost obecně. Požaduje pořádek, přičemž pracuje s emocemi voličů. Zná prý jednoduchá řešení. Snaží se například už teď vychovávat „nepřizpůsobivé“, což činí v podobě „občanských hlídek“ připomínajících pomocnou stráž VB v bývalém režimu.
Je pochopitelné, že mnoho voličů znechucených politikou velkých stran hledá alternativu. VV se ale jeví jako alternativa zatím dosti nevypočitatelná: v případě volebního úspěchu se může vyvinout ve standardní politickou stranu a ukázat, že její populismus byla jen taktika, jež měla pomoci k volebnímu úspěchu; může se ale také dále radikalizovat a stát se jakousi trvalejší českou verzí pravicově-populistických stran, jež známe odjinud.
Právo, 7.5.2010
V politologii je ovšem populismus definován jinak. Populistické strany samozřejmě slibují ve jménu „vox populi“ všechno možné. Mají ale i další rysy. Jelikož „lid“ je v jejich podání stejně moudrý nebo moudřejší než politici, zdůrazňují například přímou demokracii.
Bývají také výrazně anti-elitistické (my versus oni nahoře) a mají mlhavé programy, z nichž vystupuje obvykle jedno ústřední téma, které vzbuzuje silné emoce: například přistěhovalectví, zločinnost, nebo korupce. Populistické strany údajně vědí, jak takový problém řešit. Na složité problémy nabízejí jednoduchá řešení.
Svojí vnitřní amorfností připomínají spíše hnutí. Jejich úspěch u voličů často souvisí se silnou charismatickou osobností v čele strany. Lídři populistických stran bývají schopní demagogové.
V politologii je nástup populistických stran spojován s tzv. populistickým momentem. Obvykle se totiž takové strany rodí, buď když ve společnosti dochází k prudkým změnám, nebo když se nahromadí sociálně-patologické jevy v takové míře, že část voličů přestane věřit schopnostem zavedených stran je řešit a uvěří v jednoduché recepty nabízené populisty.
Pravicově populistické strany často kladou důraz na organické (národní, etnické, apod.) společenství, které údajně brání proti patologickým vlivům. Nevymezují se tedy jen proti elitám „nahoře“, ale často i proti „těm, co nejsou jako my“, nebo narušují „pořádek“.
Strana VV splňuje všechna výše vyjmenovaná kritéria populistické strany. Brojí v postavě svého charismatického lídra proti „dinosaurům“ (dosavadní politické elitě), ve jménu lidu chce více přímé demokracie. Jejím silným tématem je korupce a zločinnost obecně. Požaduje pořádek, přičemž pracuje s emocemi voličů. Zná prý jednoduchá řešení. Snaží se například už teď vychovávat „nepřizpůsobivé“, což činí v podobě „občanských hlídek“ připomínajících pomocnou stráž VB v bývalém režimu.
Je pochopitelné, že mnoho voličů znechucených politikou velkých stran hledá alternativu. VV se ale jeví jako alternativa zatím dosti nevypočitatelná: v případě volebního úspěchu se může vyvinout ve standardní politickou stranu a ukázat, že její populismus byla jen taktika, jež měla pomoci k volebnímu úspěchu; může se ale také dále radikalizovat a stát se jakousi trvalejší českou verzí pravicově-populistických stran, jež známe odjinud.
Právo, 7.5.2010