Pokud důchodovou reformu neuděláme, resp. nebudeme v ní pokračovat pak se v důsledku zejména demografického vývoje stane následující:

• Náhradový poměr (čili relace průměrného důchodu k průměrné mzdě) se z dnešních cca 41% k hrubé mzdě a asi 56% k čisté mzdě sníží již během následujících cca 20 let o zhruba 5 až 10 procentních bodů. Při tomto vývoji se nevyhnutelně přiblížíme stavu, kdy početné skupiny důchodců se ocitnou blízko a pod hranicí chudoby.
• Pokud by po roce 2030 dále nepokračovalo postupné prodlužování důchodového věku pak by se výše uvedený negativní trend dále prohloubil.
• Neumožníme-li mladším věkovým skupinám přesměrovat alespoň výrazně minoritní část jejich povinné důchodové daně na individuální penzijní účty pak jsme rezignovali, byť na částečné, zmírnění velké mezigenerační nespravedlnosti, která je logickým důsledkem demografického zlomu, kterým česká společnost projde v následujících desetiletích. Tato neférovosti spočívá v tom, že požadujeme po mladších generacích stejné pojistné (důchodovou daň) avšak již dnes víme, že za toto „pojistné“ dostanou citelně snížené plnění v podobě relativně nižších důchodů.
• Pokud nepodpoříme zásadnější zvýšení penzijních úspor pak nesnížíme riziko plynoucí z nediverzifikované struktury financování důchodů. Při znalosti demografického vývoje to znamená výrazné ohrožení solventnosti systému do budoucna.
• Nebudeme-li mít dost odvahy k zásadním změnám začne systém v dnešních parametrech již po roce 2030 rychle navyšovat současné roční deficity ve výši cca 1 % HDP až k úrovni okolo 4 % ročně okolo r.2050. Je zřejmé, že tuto úroveň nebudou veřejné finance schopny absorbovat a zpětně to povede k prohloubení propadu úrovně penzí.
• Neprovedeme-li posílení váhy důchodových úspor ve struktuře zdrojů financování penzí nemůžeme v zásadě dosáhnout potřebného posílení zásluhovosti v systému. Představy, že lze dosáhnout výrazného zvýšení zásluhovosti pouze v systému průběžného financování jsou iluzorní a zcela ignorují realitu dnes vysoké míry redistribuce v systému. Abychom totiž získali zdroje pro takové posílení ekvivalence, museli bychom zásadně snížit náhradový poměr pro velkou část účastníků systému (zhruba 40 – 50% všech), kteří mají celoživotně podprůměrné výdělky. To by však znamenalo dotovat u velké části těchto osob jejich budoucí příjem ve stáří jinými dávkami ze sociálního systému. Bylo by to značně neefektivní (dodatečné transakční náklady) a zejména je to politicky zcela neprůchodné.

Potřebujeme penzijní reformu, která zohlední všechny výše uvedené výzvy. Posílí udržitelnost systému, zvýší jeho diverzifikaci, sníží mezigenerační nespravedlnost a dokáže posílit zásluhovost důchodů.

Abychom toho mohli dosáhnout bude nezbytně nutné rovněž aby systém byl robustní a tím odolný proti ekonomickým výkyvům, které nesporně přijdou a stabilní ve svých hlavních principech – tj. aby dlouhodobě odolával i politickým rizikům. Proto je důležité aby změny, které tvoří obsah důchodové reformy byly výrazně podepřeny širším společenským a politickým konsensem. Nejhorší co by občany mohlo potkat je podlamování důvěry v systém v důsledku politických změn spojených pouze s momentálními preferencemi budoucích vládních ekip.

článek napsán pro deník Hospodářské noviny, vyšel ve zkrácené verzi dne 19.1.2011