Málokdy se stává, aby média tak dlouho informovala o jednom problému, jako je tomu u řeckého hospodářského průšvihu. Asi je to tím, že úvahy o řešení se vyvíjí a dotýkají celého evropského prostoru. Hovoří-li se pak o potenciálním krachu eurozóny, má to podtext přitažlivý i pro řadu českých politiků.

Ačkoli se Evropa nejen kvůli Řecku, ale především hrozbě dalších podobných příběhů bezpochyby nachází v mimořádné politické krizi, stále se při výkřicích o neefektivitě eurozóny a jejím možném krachu zapomíná na dvě zcela zásadní skutečnosti.

Za prvé, že jádro problému tkví v nefungující rozpočtové disciplíně, která krizi zavinila. Bez ohledu na všechny další faktory, jde o záležitost klíčovou.

Za druhé, že vznik jednotné měny sice měl ekonomické důvody, je však projektem uskupení vzniklého politicky a z politických, ba dokonce bezpečnostních důvodů po druhé světové válce. Toto společenství pak vstoupilo do nové kvality svého vývoje po té co události konce 80 let. 20.století přepsaly politickou mapu střední, východní a jihovýchodní Evropy.

Jen malá připomínka z historie - Evropské společenství uhlí a oceli založilo v 50. letech šest států s významnou pozicí v produkci kovů a tedy materiálů pro zbraně. Těžko říct, co vše se honilo v hlavách zakladatelů z hlediska intenzity budoucí integrace. Avšak pokud jde o teritoriální expanzi, pak v té době na jihu Evropy žilo více obyvatel pod diktaturami než v demokracii.

Teprve politické změny v Řecku a především Španělsku a Portugalsku umožnily vznik evropské dvanáctky, později zrcadlově rozšířené i severním směrem. A po pádu komunismu směrem východním.

Troufám si tvrdit, že po pádu železné opony se stala EU marketingovým a politickým nástrojem. Geopolitická mapa světa se změnila. Spojenectví mezi USA a západní Evropou se ztrátou společného nepřítele oslabilo. Sovětský blok se rozpadl, avšak Rusko se rychle vrací do role klíčového globálního hráče, byť s poněkud jinou prostorovou orinetací. V Asii vznikají nová ekonomicky a politicky silná centra, především Čína a Indie. Hovoří-li se dnes o přijetí Turecka do Evropské unie, rozhodně nemůžeme hovořit o ničem jiném než o rozšiřování sféry vlivu jinak atomizované Evropy.

Evropská unie má co nabídnout, volný pohyb osob, přístup na trhy, strukturální fondy atd. Vedle cukru ale nemá dost biče – koneckonců těžko mít bič na sebe sama, když beneficienti integrace jsou členy. Sice s malým vlivem, ale členy. Každá tvrdá penalizace těch, co nedodržují pravidla, vykázáním z klubu, by se zároveň obrátila oproti unii samotné (a Řecko nacházející se blízko hranic s nestabilním arabským světem je toho zářným příkladem). U průchozích vnějších hranic to nedodržování pravidel není tak viditelné, u finančních krizí ano.

Evropská unie a eurozóna nejsou jedno a totéž. Nicméně jakýkoli krach nejambicióznějšího projektu v dějinách ekonomické integrace by znamenal ztrátu bodů a to nejen z hlediska kreditu. (Ať vyčítáme eurozóně ledacos, podařilo se ji přivést na svět úplně novou rezervní měnu. A to se počítá.) Evropa ji tak potřebuje zachránit. Zároveň ale musí najít cestu, jak zamezit morálnímu hazardu – aby si leckdo neřekl „ oni to tak potřebují, že když projím své dluhy, tak je za mě zaplatí.“

Otázka tak ani nezní, zda eurozóna zanikne či nikoli. Ale jak bude vypadat nová politická architektura uskupení, které například dokázalo oslabit vliv NATO, jednoho z hlavních nástrojů uplatňování dominantní role USA v mezinárodní politice. Jakou roli v ní bude hrát eurozóna, jak bude vypadat a jak zamezí dalším opakováním řeckých příběhů? Myslím, že zrovna v ČR tváří v tvář přešlapujícím reformám máme na hledání odpovědi enormní zájem.