Američané si mohou oddechnout, jejich stát nezbankrotuje a bude dál vyplácet vše, co má. Jinak to snad ani dopadnout nemohlo, selský rozum by těžko dovolil krach státních financí v zemi, která má pořád ještě hodně daleko do parametrů Řecka a podobných zemí. Jenže – co bude dál? Ani v USA nejde dluh navyšovat do nekonečna.

Americká administrativa bude muset začít šetřit. Hovoří se omezení její angažovanosti za hranicemi země. Otázkou je, jak dopadnou reformní snahy v oblasti zdravotnictví, nakolik krizi pocítí už tak dost hubený americký sociální systém. A nakolik armáda se zbrojním průmyslem.

Jakkoli je nepochybné, že dluhy se platit musí a pustit zemi do dluhové spirály je šílené, už se dnes v USA ozývají hlasy upozorňující na druhou stranu mince. Pokud začne americký stát šetřit v době krize, pak jí ještě prohloubí. A samozřejmě se to zpětně projeví na inkasu z daní.

Máme dva neduhy, ale jen jeden lék
Svět se potýká s dvěma problémy, na jedné straně recesí, na druhé obrovskými státními dluhy. Trpí dvěma neduhy, avšak má jen jeden lék – rozpočty států a nadnárodních unií a institucí. Někdy lze použít jeden lék na dva neduhy, ne však v tomto případě. Tady je na každý problém třeba zcela opačná aplikace. Celá západní civilizace je tak v kleštích, podobně jako domácnost, která má dluhy a zároveň potřebuje udržet dítě na studiích.

Jediným řešení se tedy zdá úsporná politika vlády a stimulace domácností, aby poptávka přišla především od nich. Jenže jak je stimulovat v okamžiku, kdy si státy mají utahovat opasky? Těžká věc.

Pokud Američani, Britové, Němci, Francouzi a další zklamou, může se objevit už jen poptávka „zvenčí.“ Jenže ta nemá reálně odkud přijít. Je sice pravda, že Čína a další emerging markets se v posledních letech staly z čistě exportně orientovaných ekonomik těmi, jež hrají důležitou roli i na straně poptávky. Jenže HDP Číny, Brazílie a Indie dohromady představuje asi třetinu HDP Evropské unie a USA.

Mnou si v Číně ruce?
I tak se zdá, že tamní lídři si mohou mnout ruce. Jestliže před pár lety byli jejich ekonomiky závislé na vývoji poptávky v USA a Evropě, dnes si mnohem více vystačí s domácím trhem. A pokud jde o export – velkou část tvoří suroviny a materiály, jejichž cena právě díky rostoucí vlastní spotřebě a omezenosti zdrojů i během krize roste. Ovšem i tady existují nějaká „ale“. Půvab těchto ekonomik je často založen na levné pracovní síle a nízkých vedlejších nákladech práce. Je-li pravdou, že rostoucí ekonomická úroveň země vždy přinese vznik střední třídy, která si vynutí vznik sociálních systémů, pak jednoho dne tyto země narazí na určitou bariéru. A jejich produkce se zdraží.

Kdy to bude? Nevím. Stejně jako nevím, na jaké úrovni se v té době budou tyto země nacházet. Jak to dopadne v Řecku, Španělsko, Portugalsku a dalších zemích. Za kolik a v jaké podobě se zachová evropská měnová unie. A jak se tváří tvář současným problémům bude vyspělý svět vyrovnávat s morálními závazky (dávající možnost politických ingerencí) k zemím třetího světa. Kde stačí vyjít z hotelu mimo hlavní třídu a člověk si hned uvědomí, že rozdělení světa na chudý a bohatý stále platí, a do které z těch dvou kategorií patříme.

"Hlubina myšlení" to taky nezvládla
Platí-li obecně, že o budoucnosti víme velmi málo, pak dnes to platí dvojnásob. Proto mě fascinuje, kolik lidí má jasno. Že krachne eurozóna, a když nekrachne tak z ní určitě vystoupí aspoň Řecko, že krize bude trvat aspoň 10 let, že HDP Číny brzo dostihne USA …

Zda se mi, že některé předpovědi vypovídaji o budoucnosti asi tolik jako slavná odpověď na základní otázku Života, Vesmíru a vůbec ze Stopařova průvodce po galaxii. Nejsilnější speciálně za tím účelem sestrojený počítač nazvaný Hlubina myšlení po sedmi a půl letech oznámil: „42“.