Bude-li někdo časem sepisovat moderní české legendy, pak bych se moc přimlouval, aby nezapomněl na tu o penzijní reformě, na níž zbohatnou penzijní fondy, které ji konec konců také prosadily. Jde o krásný příběh a dal by se vyprávět stejně poutavě, jako legendy, jež posloužily coby základ k sepsání těch nejstarších kronik. Rozdíl je jen v tom, že z dneška zůstane řada faktů a písemných záznamů. Takže se ty legendy budou poněkud korigovat.

Aby nemusel vážený čtenář čekat na budoucnost, dovolím si některé fámy a legendy uvést na právou míru již teď.
Legenda první o biliónech do penzijních fondů. Nevím, kde se tato čísla vzala, avšak v mediálním prostoru se zjevují pravidelně jako bílá paní na hradbách. Původně se hovořilo o bilionu do čtvrtstoletí, nedávno se toto číslo transformovalo, prý se při zapojení všech obyvatel počítalo s 50 až 100 miliardami ročně.
V roce 2010 vybrala Česká správa sociálního zabezpečení na důchodové pojištění celkem 308,5 miliardy korun. Vypočítat z toho, že pří přesunutí tří procentních bodů do soukromých penzijních fondů má znamenat sto miliard, by dokázal snad je účetní mafie.
Někteří borci si ale třeba řeknou, že sazba je 28 procent, takže tři procentní body budou představovat zhruba 33 miliard a spolu s tím ještě přidá každý dvě procenta ze svého – celkově půjde opravdu o cca 55 miliard.
Takový jednoduchý výpočet ale nebere v úvahu rozdílné sazby u různých druhů činností a celkovou skladbu poplatníků a jimi placených odvodů. Stejně jako ekonomické cykly, inflaci apod. Česká bankovní asociace nedávno publikovala analýzu, kde uvádí, že při opravdu plném zapojení všech občanů by aktiva penzijních fondů mohla po deseti letech dosáhnout někam k 800 miliardám korun, ovšem včetně každoročního čtyřprocentního zhodnocení.
Jenže všichni víme, že opt-out je dobrovolný a zapojí se do něj jen část občanů. Střízlivé odhady se pohybují tak kolem dvaceti procent. Takže si vydělme onu hezkou sumu třeba čtyřmi, nebo pěti, podle toho, kdo do systému vstoupí (je pravda že to asi nebudou zrovna ti s nejnižšími příjmy).
Legenda druhá o ústupu od kapitálového pilíře napříč Evropou. Stále se dočítáme, že Česká republika zavádí druhý pilíř, který celý svět ruší. A také, že Světová banka už dávno otočila a dnes je proti spoření na penzi. Z čeho tato informace pochází, těžko říct. Je pravda, že v Maďarsku „znárodnili“ soukromé úspory na penzi. Opt-out tam byl příliš velký (osm procent), nikdo neřešil, jak reformu profinancovat a v době finanční krize stát naprosto bezprecedentně sáhl na soukromý majetek. Otázkou je jak dopadnou probíhající či budoucí soudní pře u maďarských a spíše pak evropských justičních institucí.
Podle zprávy OECD je až na tuto výjimku pravdou vyslovený opak. Kromě ČR a Slovinska všechny země regionu střední a východní Evropy už zavedly povinné spoření. Vyspělé státy Evropy jej mají v různých formách de facto dávno. V zemích OECD tvoří úspory na penzi zhruba 67 procent hrubého domácího produktu, zatímco u nás je to pouze šest procent. Spořit si na penzi je totiž normální.
A pokud jde o Světovou banku, pak Mezinárodní měnový fond (jehož je tato banka součástí), nám reformu se zavedením druhého pilíře nedávno doporučil.
Legenda třetí o prosazení reformy komisí složenou ze zástupců penzijních fondů. Ti, kdož opakují tuto tezi, mají zřejmě na mysli tzv. Poradní expertní skupinu (PES) vytvořenou bývalým ministrem financí Eduardem Janotou. Lidově se jí říkalo druhá Bezděkova komise. Měla deset členů. Penzijní fondy zaměstnávaly dva z nich, mě (ING) a Vladimíra Bezděka (Aegon). Mezi ostatními členy byl například i zástupce odborů Vít Samek, vrchní ředitel z MPSV Jiří Král, tehdejší náměstkyně ministra financí Klára Hájková Król či bývalý ředitel České správy sociálního zabezpečení Jiří Hoideker.
Podoba reformy navržená PES se od té současné hodně lišila, stejně jako později navrhovaná varianta NERV. Hlavní rozdíl byl v povinném převodu tří procent do druhého pilíře pro všechny občany do 40 let, ale i řada dalších. Je evidentní, že kdyby penzijní fondy opravdu měly sílu prosadit svoji verzi, asi těžko by tato doporučení ignorovaly.
Legenda čtvrtá o nulových nákladech. Je zvykem v českých zemích zaměňovat výnosy a zisk. Když člověk zmíní slovo „náklady“, zpravidla se oponenti pousmějí. Spravovat fond s obligacemi prý dokáže i cvičená opice (že by ti, kdož nakupovali řecké obligace a americké dluhy z hypoték, snižovali náklady na zaměstnance najímáním šimpanzů?).
Takže jen některé – vedení individuálních účtů pro každého účastníka, komunikace se státem, poplatky depozitáři, komunikace s klienty, audit, neustálá implementace nových směrnic k podnikání na finančním trhu, náklady personální, právní služby, náklady na opatření vyplývající z legislativy proti praní špinavých peněz, na správu aktiv… být finanční institucí je opravdu o něčem jiném než třeba být spekulantem se vstupenkami na fotbal.
Legenda pátá o nových demografických prognózách. Prý existují nové demografické prognózy, ukazující, že stárnutí populace bude mnohem pomalejší, než tvrdí vláda. Jedním z autorů má být demograf Tomáš Kučera z Univerzity Karlovy. On sám však na webu vlády potvrdil, že nic takového neexistuje.
Legenda šestá o vysokém riziku pro střadatele. A na závěr se ještě můžeme občas dočíst o vysokém rizikovém profilu budoucích penzijních fondů, těch ve druhém i třetím pilíři. Ve skutečnosti bude mít každý klient – projdou-li zákony v současné podobě – na výběr, zda půjde do dynamického či konzervativního fondu. Řeči o finanční ruletě jsou hezké do hospod, ale ne do seriózní diskuse. Nakonec, i ty nejdynamičtější penzijní fondy na Slovensku či v Polsku ochránily majetek svých klientů lépe než mnohé fondy klasické. Což není výčitka, jsou prostě určeny k jinému účelu.

článek byl publikován v Mladé frontě Dnes