Státní finance se znovu staly hitem letošní předvolební kampaně, tentokrát snad ještě více než v minulosti. Podle médií nás přístup jedněch hrozí zavléct do katastrofy neudržitelného dluhu, druhých zase zdecimovat ekonomiku snížením státních výdajů i spotřeby domácností. Jak se v tom má volič vyznat?
Pro člověka bez makroekonomického vzdělání je těžké si vybrat, kdo má pravdu. Zda ten, kdo tvrdí, že prvořadým úkolem je zachránit zemi před krachem veřejných financí. Anebo ten, kdo varuje, že přílišná restrikce poškodí ekonomiku, protože lidé budou mít méně peněz a budou méně nakupovat.
Kus pravdy je na obojím tvrzení. Katastrofu mohou způsobit extremní šetření i přílišné rozhazování. S takto obecným faktem by se však spokojil málokdo, takže si dovolím trochu nejzákladnější ekonomické teorie a pár fakt, srozumitelných snad i laikům.
V ekonomice působí nabídka a poptávka. Když je poptávky málo, není komu prodávat, výrobci musí propouštět zaměstnance a navíc poptávat málo subdodávek od dalších výrobců. Ekonomika trpí a lidé s ní. Když naopak nestačí nabídka, rostou ceny, protože zboží je málo. Tím pádem nastává inflace, a když je opravdu vysoká, tak vysloveně hrozí chaos, jelikož ceny a jejich vývoj se stávají nepředvídatelnými.
Tato, úplně elementární teorie, vedla státy ve 20. století k jednoduché praxi. V době, kdy se ekonomice nedařilo, utrácely více, než vybraly, aby podpořily chřadnoucí poptávku. V době růstu měly naopak ubrat, aby neroztáčely inflaci a vytvořené dluhy začaly splácet, tedy umazávat.
Je to jednoduché a dokonce to kupodivu částečně stále funguje. Kupodivu proto, že jak se otevírají ekonomiky – a ta naše je na zahraničním obchodě závislá opravdu hodně – tak účinnost všech „domácích opatření“ klesá. Přesto stále centrální banky i státy dopady ekonomického cyklu z části efektivně ovlivňují právě nástroji ovlivňujícími domácí spotřebu.
Jenže je tu jiný problém. Každý dluh má vedle jiných špatných vlastností také tendenci se sám zvětšovat. Musí se z něj totiž platit úroky, a to je další výdaj. Pokud stát nezačne omezovat své platby, aby ušetřil, dluh se sám začne nafukovat. Přesně podle principu sněhové koule.
U člověka, který si vzal hypotéční půjčku, to zpravidla takto nefunguje, ten prostě část příjmů dá na splátku dluhu a umořuje jej. U států, jež mohou až do určitého okamžiku vydávat stále nové a nové dluhopisy, naopak princip sněhové koule funguje dokonale. Politikům se zpravidla nechce šetřit, protože to je nepopulární. A tak se v době růstu namísto snižování výdajů jen uklidňují tím, že vyšší výnosy z daní udrží deficit na rozumné úrovni.
Až do okamžiku, kdy přijde krize, příjmy propadnou a je zle. Právě v takové situaci jsme dnes my. Do tolik zmiňovaného Maďarska (nemluvě o Řecku) nám sice ještě kus chybí, ale musíme situaci začít řešit včas.
Ano, ekonomika v době krize potřebuje pomoc od státu. A také ji dostala. Budeme-li však dnes rozhazovat, budeme muset zítra šetřit v takové míře, že dojde na skutečnou katastrofu. Navíc – při objemech dovozu potravin, oblečení a dalších předmětů základní spotřeby je evidentní, že určité omezení či navýšení poptávky se u domácích výrobců projeví jen zčásti (to je o té již zmíněné otevřenosti, která efekty aktivní rozpočtové politiky sice zcela nelikviduje, ale hodně tlumí). Je totiž důležité, kam ty státní peníze směřují, velký efekt mají např. u stavebních prací, ale u potravin je to už mnohem menší.
Razantní škrty samozřejmě mají svá sociální i ekonomická úskalí a musí být doprovázena jinými opatřeními, jež podpoří výkonnost ekonomiky na druhé straně – musí ulevit firmám, na které krize dopadá, aby ji mohly lépe zvládnout, pomoci občanům třeba tím, že stát začne efektivně regulovat cenu těch statků, u nichž ji regulovat má (tedy hlavně u síťových odvětví, kde zpravidla existuje monopol dodavatele). Rozhazovat však budeme moci až tehdy, až si na to našetříme. Zvyšovat státní deficit by teď bylo neskutečně riskantní, zítra by nám totiž už nikdo půjčit nemusel.