Rozhodnutí Ústavního soudu z pátku 16. dubna zamotalo hlavu téměř všem politikům, kteří mají alespoň částečnou starost o osud veřejných financí. Vyvolalo již řadu reakcí komentátorů a blogerů a to i zde na aktualne.cz - např:

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/vaclav-zak.php?itemid=9591;
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/lubomir-zaoralek.php?itemid=9553;
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/karel-hvizdala.php?itemid=9560;
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jiri-pehe.php?itemid=9552.

Je jasné, že zvýšení státních penzí u lidí, kteří měli vyšší příjmy, by zvedlo státní výdaje. O kolik, je otázkou, na níž není snadné odpovědět. Zatím nevíme jaké řešení bude v reakci na nález ústavního soudu přijato. Škála těchto řešení je totiž značná a konečný účet závisí na mnoha detailech, které dnes nelze solidně předpovědět.
Objevily se i návrhy, aby se celá situace vyřešila přejmenování sociálního pojištění na daň. Bylo by to morálně v pořádku? Jde vlastně o daň, nebo o pojištění?
Ústavní soud konstatoval – laicky zjednodušeno – že je nepřípustné, aby se do výpočtu penze promítala výše příjmu a tedy i odvodů v tak malé míře jako doposud (děje se tak prostřednictvím tzv. redukčních hranic). Podle soudců je současný systém v rozporu s ústavou. Spouštěcím momentem k tomuto verdiktu byla žaloba důchodce (bývalého soudce), který bere penzi zhruba na úrovni 19 procent bývalého brutto výdělku, zatímco průměr za ČR činí cca 44 procent.
Celý text zprávy ÚS najdete zde http://www.concourt.cz/clanek/GetFile?id=3233
Mnohé úvahy o penzích a zřejmě i verdikt ústavního soudu vychází z předpokladu, že člověk „si“ platí pojistné, aby byl zajištěn na důchodový věk. To ovšem funguje pouze v tom smyslu, že placení pojištění po určitou dobu (ta se čas od času mění a bude se možná měnit dál) je podmínkou přiznání nároku na důchod. A že výška tohoto důchodu se odvozuje od výše příjmu evidovaných u účastníka systému v průběhu jeho pracovní kariéry – u nás podle dnes platných pravidel konkrétně od r. 1986.
Pojištění vypadá jinak
Z formálního i praktického hlediska však člověk neplatí žádné pojištění, protože nemá žádnou smlouvou garantovánu žádnou penzi v případě pojistné události (tedy dožití důchodového věku). Tu mu přiznává zákon, který se může měnit a také se mění.
Ani z ekonomického hlediska nelze o pojištění hovořit. Z vybraných peněz se netvoří žádné rezervy na budoucí plnění. Všechny vybrané prostředky skončí ve státním rozpočtu, z něhož se zase vyplácejí penze dnešním důchodcům. Jak starobní, tak invalidní a pozůstalostní.
Jinými slovy, my, kteří platíme pojištění, přispíváme těm, kteří potřebují peníze od státu kvůli svému věku či zdravotnímu stavu. Převážně generaci svých rodičů a prarodičů, dále pak těm, kteří si ze zdravotních důvodů nemohou sami zajistit příjem.
Sami sobě neplatíme nic, na nic se nepojišťujeme, záleží jen na rozhodnutí státu, co nám v budoucnu přizná. V tomto smyslu jde o daň, byť se z její výše odvozuje nějaký potenciální budoucí nárok.
Snižme stropy na odvody
Jestliže tedy vyšší daň nás neopravňuje třeba k používání lepší veřejné dopravy či dálnic, přednosti na úřadech, vyšší ochraně od policie či jiným výhodám – proč má existovat zásluhovost u penzí? Je mimochodem zajímavé, že v oblasti zdravotní péče celkem nikomu nepřipadá divné, že ačkoliv stejně jako v důchodech i zde platíme různě vysoké zdravotní pojištění podle svých výdělků, všichni máme dle zákona nárok na stejnou péči.
Jistě, lze namítat, že pro člověka s vyšším příjmem je pád dolů při odchodu do penze mnohem větší než u toho, kdo má příjem podprůměrný. A že i když jsme si rovni, tak kdo více odvedl, mohl by mít nárok na jakési proporcionální zmírnění onoho pádu. Ovšem to musí někdo zaplatit. Stát má jen ty peníze, které vybere od aktuálních plátců daní (vč. sociálního pojištění). Jestliže dnes někdo rozhodně, že lidé s vyššími příjmy dnes mají dostávat v budoucnu vyšší důchody je to totéž jako kdyby rozhodl o vyšších daních pro budoucí daňové poplatníky.
Jestliže se dnes bavíme o tom, že za 30 – 40 let už nebudou dva platící na jednoho penzistu, nýbrž možná jeden – připadá mi poněkud iluzorní řešit, zda by lidé s lepšími příjmy neměli dostávat větší penzi. Tedy tu státní, jinak samozřejmě jsem pro vytvoření podmínek, aby si na penzi mohli naspořit sami podle svých vlastních preferencí (konec konců, těžko byste asi čekali opačný názor – uznejte, ale prosím, že má logiku).
A tak se mi na první posouzení zdá, že nejrozumnější a méně nákladné řešení ke zmírnění oné míry přerozdělování, která je vskutku obrovská a jejíž odstranění požaduje Ústavní soud bude mírná úprava systému redukčních hranic a zejména stanovení stropů na odvody důchodového pojištění na nějaké rozumné hranici blížících se tomu co je běžné v okolních vyspělých zemích.
Prosté zvýšení penzí jedné skupině obyvatel na úkor druhé, to mi spravedlivé nepřijde. Zvlášť v situaci, kdy by té druhé (mnohem početnější) hrozil pád do chudoby. Neboť hovoří-li se o přiměřeném zabezpečení, pak by mělo být především přiměřené minimálnímu životnímu standardu. Ne pro přežití, ale pro důstojný život, přičemž je zřejmé, že pojem důstojný vyjadřuje relativní standard vždy ve vztahu k poměrům ve společnosti v dané době.
Pokud jde o argument, že se změny požadované Ústavním soudem budou týkat až nově vyměřených penzí, takže dopad do rozpočtu by nemusel být tak drastický. Pak připomínám, že „starodůchodce“ a „novodůchodce“ jsme zde už měli po zavedení zákona č.155/1995 Sb. Pamatuji se dobře jaké to bylo politikum a kolik let se musela valorizace vždy řešit zvlášť pro obě tyto skupiny důchodců. A to mi věřte, že to byl jen slaboučký odvar toho co by nastalo po úplném zrušení §15‚ které požaduje ÚS. Pro představu doporučuji tabulku k článku Petra Holuba na tomto webu: http://aktualne.centrum.cz/grafika/2010/04/20/kolik-byste-mohli-brat-po-zmene-duchodu/?cid=666309.