Z ne zcela vysvětlitelných důvodů se česká média před washingtonským jednáním problému uspořádání vztahů na Blízkém východě věnují jen velmi okrajově. Hlubšímu pohledu na problematiku se pak nevěnují vůbec. Rád bych proto k tématu učinil několik následujících (možná provokativních) poznámek.



Často je v souvislosti s rozhovory palestinských Arabů a reprezentace státu Izrael používán termín „právo na sebeurčení národů“, a to zejména v souvislosti s palestinskými a jejich nárokem na samostatný stát.

Zapomíná se, že právě uplatněním zásady práva všech národů na samostatné národní státy, vznikl po II. světové válce stát Izrael. Po zkušenostech holocaustu byla zcela pochopitelná touha Židů mít vlastní stát na principu národního židovského státu, ve kterém již nikdy nedojde k tomu, že by se stali občany druhé kategorie, jak se cyklicky stávalo v dobách života v diaspoře (mezi léty 70 a 1948).

Místo vzniku státu Izrael nebylo náhodné – Židé žili v tomto prostoru prokazatelně již před třemi tisíci let. V dobách krále Davida zahrnovalo židovské osídlení nejen současný Izrael, ale i pásmo Gazy, území Předjordánska, Libanon a části dnešní Sýrie a Jordánska.

V Hebronu jsou pochováni Abraham, Izák, Jákob a Sára. V Betlémě je hrob Ráchel. V Nábulu hrob Josefa. Tato místa jsou proto Židy vnímána jako místa zrození jejich národní identity (nebo, chceme-li Biblické identity Země Zaslíbené). Budováni židovských osad v těchto místech je proto Židy považováno za zcela legitimní.

Oproti tomu označení Palestinec/Palestinci má podstatně mělčí kořeny – do obecného povědomí začalo pronikat až v polovině XX. století; dříve se vždy hovořilo o Arabech, žijících v Palestině, či palestinských Arabech, kteří nemají specifickou identitu, zakládající definičně pojem národa – není žádný palestinský jazyk ani zvláštní národní kultura. Historicky žádný palestinský arabský stát neexistoval. Konec konců sami Palestinci se tak vnímají. Vysoký představitel Organizace pro osvobození Palestiny, Zahír Músejna, to formuloval zcela jasně:

„Žádný palestinský národ neexistuje. Vytvoření palestinského státu je pouze prostředkem pokračování našeho boje proti státu Izrael za naši arabskou jednotu. Ve skutečnosti dnes není žádný rozdíl mezi Jordánci, Palestinci, Syřany a Libanonci. O palestinském lidu mluvíme dnes pouze z politických a taktických důvodů, protože národní zájmy Arabů vyžadují, abychom jako účinný prostředek boje proti sionismu vyzvedli existenci zvláštního 'palestinského národa'…“

Problém Palestinci vers. stát Izrael nemá žádné hluboké historické zakotvení. Je pouze výslednicí instrumentálních politických dohod, rezoluce Organizace spojených národů z 29. listopadu 1947, v níž bylo poručenské území, spravované Velkou Británií, uměle rozděleno na židovský stát a arabský stát se specifickým postavením Jeruzaléma.

Zatímco Izrael tento kompromis akceptoval, arabské státy rozpoutaly proti Izraeli válku s cílem jeho zničení. Arabské státy se nesmířily ani s demarkační linií, která vznikla (s uznáním OSN) na základě příměří z roku 1949, stát Izrael neuznaly a zůstaly s ním ve válečném stavu.

Od svého vzniku bojoval Izrael s mnohanásobnou arabskou převahou o holou existenci. Současné hranice vznikly po tzv. „šestidenní válce“ v roce 1967, během níž Izrael obsadil Judeu a Samaří a celý Jeruzalém. Tato území patřila Jordánsku a byla tak vnímána i v rezolucích OSN.

Arabské státy využívaly od samého počátku palestinských Arabů instrumentálně, jako účinné páky proti státu Izrael. To byl hlavní důvod, proč nesplynuli s etnicky shodným arabským obyvatelstvem v zemích, do kterých odešli. Umělé vytváření a militarizace palestinských táborů se ale postupně ukázalo dvojsečným. Jordánský král na tuto politiku málem doplatil holou existencí, po těžkých bojích nechal tábory rozpustit a většinu osadníků vyhnal ze země.

V roce 1970 se Jordánsko vzdalo nároků na území dobytá Izraelem a o 14 let později uzavřelo s Izraelem mír.

Militarizované tábory se přesunuly především do Libanonu, do té doby přirovnávaného ke Švýcarsku nejen krajinnou podobou, ale především relativní prosperitou a soustředěním finančních institucí.

S tím úzce souvisí dva problémy, které v současné době blokují řešení vztahů mezi státem Izrael a palestinskými Araby.

Prvním je požadavek repatriace všech palestinských Arabů do míst, která obývali od vzniku státu Izrael. To je požadavek zcela nerealistický, obstrukční a vyjednávači palestinské autonomní správy ho nemohou myslet vážně. Nemá faktické ani právní opodstatnění. Na rozdíl od sudetských Němců nebyli násilně odsunuti, a kdyby byli akceptovali uspořádání schválené v roce 1947 valným shromážděním OSN, byli by se stali arabskou menšinou v židovském státu.

V této souvislosti se zapomíná, že v Izraeli žije v současnosti kolem jednoho milionu Arabů.

Druhým absurdním požadavkem je uznání Jeruzaléma jako hlavního města nově vzniklého palestinského státu. To je zcela nesmyslné nejen z hlediska historického, ale především z hlediska územní integrity státu Izrael. Stačí se podívat na mapu.

Třetím problematickým prvkem současného jednání je legitimita delegace, zastupující palestinské Araby. Jejich představitel Mahmúd Abbás nereprezentuje bez výhrad ani hnutí Fatáh a už vůbec ne teroristickou organizaci Hamás (Hnutí islámského odporu), která vyhrála v roce 2006 volby do palestinské samosprávy a ovládá pásmo Gaza. I kdyby došlo při současných jednáních k nějaké dohodě, reprezentace palestinských Arabů ji není schopna realizovat.

Islamistickým fanatikům a militantům současný stav vyhovuje. Jednak ideologicky – cílem fanatiků je zničení státu Izrael, jeho vymazání z mapy; jednak pragmaticky – palestinští Arabové dostávají pravidelné podpory z arabských států, zemí EU i USA. Tyto pohodlné příjmy by vznikem samostatného státu jistě znatelně zeslábly.

Stačí si v posledních dnech přečíst agenturní zprávy, aby bylo zřejmé, že podstatná část palestinských Arabů si žádný mír s Izraelem nepřeje a žádné ústupky ji nemohou uspokojit.

24.08.2010
Vůdce Hamásu, Khaled Meshal, nejprve vyzval egyptského prezidenta Mubaraka a jordánského krále Abdalláha, aby se washingtonského jednání neúčastnili, neboť by mohla mít katastrofické důsledky pro celou oblast.
V oficiálním prohlášení pak řekl:
„Tato jednání budou probíhat pod mocenským nátlakem a na americké pozvání. Přímá jednání s Izraelem jsou nelegitimní a uskutečňují se jako výsledek nátlaku ze strany Washingtonu. Rozhovory jsou nezákonné a nezavazují náš lid vůbec k ničemu.“

30.08.2010
„Egyptská policie nalezla v neděli na Sinaji 5 úkrytů se zbraněmi, které byly určené pro Pásmo Gazy. Den před tím egyptské zdroje informovaly o nálezu šesti uložišť zbraní.
Poblíž města El-Ariš byl objeven úkryt, který obsahoval 100 kg TNT. U města Rafah byl objeven úkryt automatických pušek a munice, v centrální části Sinaje pak tři úkryty, které dohromady obsahovaly 170 protileteckých střel a 50 protileteckých nábojů.
Teroristé plánovali dopravit uvedené zbraně do Gazy prostřednictvím podzemních tunelů vedoucích pod hranicí mezi Gazou a Egyptem.“

31.08.2010
„Arabští teroristé dnes večer v oblasti Bani Naim jižně od Hebronu střelbou zavraždili 4 židovské civilisty, včetně těhotné ženy. Záchranáři již nemohli pro oběti, jejichž těla byla provrtána mnoha kulkami, nic udělat. Teroristé si údajně pojistili, že jejich oběti jsou mrtvé, tím, že po úvodní palbě z dálky na ně vystřelili ještě z bezprostřední blízkosti.“

Palestinská samospráva se sídlem v Ramalláhu sice teroristický útok odsoudila. Reprezentace ozbrojeného křídla hnutí Hamás, které na základě výsledků voleb z roku 2006 ovládá pásmo Gaza, prostřednictvím Abú Ubaida prohlásila:

"Brigády Kásam se plně hlásí k hrdinské operaci v Hebronu. Tento útok je jen jedním článkem v řetězci útoků, z nichž některé už byly vykonané a další budou následovat…“

01.09.2010
„Jen den po teroristickém útoku, při kterém byli zabiti čtyři Izraelci, došlo k dalšímu palestinskému teroristickému útoku. Opět se jednalo o střelbu na posádku izraelského auta, tentokrát k ní došlo ve středu v noci poblíž Ramalláhu na silnici č. 60 mezi osadami Rimonim a Kochav Hašachar.
Oběťmi útoku jsou muž a ženy, oba okolo 30let. Muž byl zraněn vážně, žena utrpěla lehčí zranění. Auto vylétlo ze silnice a převrátilo se přes střechu…“

(Reuters, Associated Press, DPA)

Bylo by nemilé, kdyby se ve Washingtonu ukázalo, že jednání jsou jen jakýmsi pokusem prezidenta Obamy evaluovat dodatečně udělení Nobelovy ceny míru a překrýt jimi pachuť jakéhosi bianco šeku, který mu byl vystaven na základě několika hezky stylisticky provedených projevů.