Verdikt soudců Ústavního soudu je charakteristický pro současné pojetí hierarchie hodnot a rozpad sociální soudržnosti

„Ústavní soud v pátek zrušil snížení soudcovských platů o čtyři procenta. Krok označil za protiústavní. ÚS také naznačil, že odmítne i plánované další snížení platů o pět procent. Nález začne platit od 30. září. ÚS konstatoval, že podle dřívějších verdiktů musí být plat soudců stabilní a nelze jej snižovat. Udělat to jde pouze za výjimečných okolností…“
Novinky.cz 10.09.2010
_______________________________________________________________________________________________

Rozhodnutím Ústavního soudu jsou občané České republiky rozděleni na dvě sociální skupiny – jednu tvoří soudci, druhou ostatní občané. Zatímco všem „ostatním občanům“ mohou být platy snižovány (ať si o rozhodování současné vládní koalice myslíme cokoliv), soudci jsou kastou, jejíž příjmy jsou nedotknutelné.

Že jde o zjevnou kolizi s Listinou základních práv a svobod, která je součástí našeho ústavního pořádku, je normálně uvažujícímu člověku zřejmé (Článek 3, odst. 1. Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení…).

Nijak zásadně bych se nad aktuálním rozhodnutím ÚS nepozastavoval (soudci ÚS dali již řadou verdiktů najevo, že se soudci považují za výjimečnou kastu, na kterou se nevztahují zákony ani jakákoli omezení – své postavení chápou jako postavení těch, kteří jsou oslovováni mystickou pravdou, zbytku občanů zcela nedostupnou).

Nevýkonnost, častá nekompetentnost a skupinové sobectví celého současného justičního systému jsou jevy obecně známé a demonstrovatelné na desítkách případů.

Mne však zaujala především souvislost aktuálního rozhodnutí ÚS s obecně panujícím vědomím hierarchie společenských hodnot a jako zjevný důkaz sociální distorze společnosti.

Soudci Ústavního soudu ani na vteřinu nevzali v potaz hodnotu svého stavu (kasty) v hierarchii hodnot celé společnosti. Myslím, že zkušenost většiny spoluobčanů je s tou mojí zásadně shodná – zatímco soudy a soudce (o Ústavním soudu ani nemluvě) jsem za posledních deset let nepotřeboval pro běh svého života ani jednou, lékaře (včetně vysoce specializovaných lékařů, jejichž odbornost je, na rozdíl od soudců, pro každého člověka existenciálně důležitá) jsem potřeboval opakovaně; na jejich odbornosti a kompetentnosti závisel můj život. Občas možná i zdraví a život soudců.



A tak by se dalo pokračovat ad libitum.

Uvedené rozhodnutí Ústavní soudu je výrazem obecného stavu vědomí – v hierarchii hodnot je na nejvyšším stupni individuální zájem, individuální prospěch, který má tak vysokou míru legitimity, že si ani lidé, vyzdobení důstojenstvím talárů a titulů, nárokující si úctu a vážnost, neuvědomují nezastřený cynismus kastovního sobectví.

V nálezu Ústavního soudu se píše:
„Taková nivelizace pak ve svých důsledcích vede zákonitě i k sestupu soudcovského stavu uvnitř středostavovské společenské vrstvy, jeho příjmové degradaci ve vztahu k ostatním právnickým povoláním a k umenšování jeho potřebné společenské prestiže." Novinky.cz 10.09.2010.

Až dosud jsem se domníval, že společenská prestiž jakéhokoli povolání je odvozena od kompetentnosti a morální integrity.

Přiznávají-li takto explicitně soudci Ústavního soudu, že společenská prestiž povolání soudce je bezprostředně odvozená od výše částky na jejich výplatní pásce (je mimochodem násobně vyšší, než průměrné platy lékařů nebo vysokoškolských pedagogů) je to svědectvím o stavu hodnot naší současné společnosti.
10.09.2010