Z vyjádření představitelů teroristické organizace HAMÁS, která se koncem května 2011 usmířila s „umírněnou“ post-arafatovskou organizací FATAH (slovo Fatah bylo používáno pro islámskou expanzi v prvním století islámské historie), se dozvídáme, že v září hodlají předložit OSN žádost o oficiální uznání svrhovaného státu.

Jsem přesvědčen, že vyhovět takovému přání je zcela absurdní a nemožné. A to z celé řady důvodů, z nichž vybírám tři nejvýznamnější:

1.Je možné, aby členské státy OSN uznaly v jakékoli podobě svrchovanost státu, jehož významná část politické reprezentace deklaruje jako svůj ústřední cíl zničení jiného státu, řádného člena OSN?

Po podepsání Dohod z Oslo schválila sice Palestinská národní rada v roce 1998 zrušení článků Charty, které popíraly právo Izraele na existenci. Obě frakce, které dnes ovládají pásmo Gazy i Západní břeh Jordánu – Hamás i Fatah – od té doby však mnohokrát deklarovaly, že právo Izraele na existenci neuznávají a uznat ho ani nehodlají.

Pokud jde o Hamás, nikdo o tom nepochybuje. Příslušníci hnutí cíl zničení Izraele nejen vyhlašují, ale po léta organizují ostřelování civilního obyvatelstva Izraele (v těchto dnech zejména města Aškelon a Berševa) z pásma Gazy raketami Kassám a kaťuša Grad.

"Umírněná" frakce Fatah na tom není o mnoho lépe. Blízký spolupracovník předsedy Palestinské správy Abbáse, Rafik Natsheh kupř. prohlásil:

„Fatah neuznává izraelské právo na existenci ani jsme nikdy jiné nežádali, aby tak učinili.“

Mírotvorné cíle Palestinské správy dokládá její vztah k teroristům:

Každý palestinský arabský terorista v izraelské věznici dostává od Palestinské samosprávy měsíční plat. Teroristé jsou „tabulkově“ placeni podle „kvality odvedené práce“. Odsouzení na méně, než 5 let, dostávají měsíčně pouze 1.400 až 2.000 šekelů (cca 7-10.000 Kč). Ti, kteří si odpykávají tresty vyšší (a spáchali tedy činy brutálnější a odpudlivější) získávají „plat“ v přepočtu zhruba trojnásobný!!! Odsouzení vrazi na 15 až 20 let (ti, kteří plánovali, řídili a účastnili se sadistických masakrů civilistů) požívají „tabulkový plat“ v přepočtu cca 50.000 Kč. Manželky a děti teroristů dostávají od Palestinské správy další peníze. Teroristé s izraelským občanstvím dostávají zvláštní prémie.

Na terorismus finančně přispíváme i my:

Platy teroristů jsou vypláceny z „veřejného rozpočtu“ Palestinské správy, která získává prostředky ze dvou hlavních zdrojů: USA plní rozpočet z 50%, zbytek pak členské státy Evropské unie. Za dobře odvedenou práci platíme tedy vrahy i my.

2. Je možné, aby členské státy OSN uznaly v jakékoli podobě svrchovanost státu, jehož politickou reprezentaci tvoří z velké části organizace, označená mnoha státy za organizaci teroristickou?

Hamás je léta na seznamu teroristických organizací EU (!!!), Kanady, Izraele, Japonska a USA. V roce 2006 tato organizace suverénně vyhrála volby do palestinské samosprávy v pásmu Gazy.

"Umírněný" předseda palestinsko-arabské správy, Abbás, už dva roky nemá mandát, který by byl odvozen z voleb, a pro jistotu v současnosti již potřetí odložil i obecní volby, aniž stanovil nový termín jejich konání.

Legitimita jeho pozice při jakýchkoli jednáních jménem Arabů, žijících na území, spadajících pod palestinskou samosprávu, je nulová. To znamená, že žádosti a případné závazky, kterých by se podjal, jsou právně bezvýznamné.

Pozice palestinské samosprávy k nedávným teroristickým útokům:

Po koordinovaných teroristických útocích na civilní cíle v Izraeli se představitelé palestinských Arabů nejen nepokusili přislíbit spolupráci při dopadení všech, kdo útoky iniciovali a provedli, a zasadit se o jejich předání spravedlnosti, ale necítili potřebu ani formálně tyto činy odsoudit a vyslovit nad tím, co se stalo politování.

Jeden z hlavních vyjednavačů palestinské samosprávy, S.Irikát, nepřispěchal po útocích, které si vyžádaly sedm mrtvých a 33 zraněných, s kondolencí, nýbrž s „varováním“:

„Varujeme Izrael před jakoukoliv možnou agresivní akcí nebo kolektivním trestem vůči palestinskému obyvatelstvu v Gaze…“.

Přístup palestinské samosprávy k teroristickým činům vyjádřila ostatně velmi srozumitelně palestinská televize, když nedávno, v průběhu Ramadánu, odvysílala pořad „Nejlepší matky“ a v něm apoteózu sebevražedné teroristky Darin Abu Aisheh ústy její matky.

Výpověď je rámována citátem z Koránu a textem, ve kterém „umírněný“ FATAH:

„…radostně oznamuje smrt hrdinné mučednice Darin Muhammad Tawfiq Abu Aisheh, členky Brigád mučedníků od Al-Aksa…“

https://www.youtube.com/watch?v=4ML-7zneHbI&feature=player_embedded#at=27

Ve prospěch téhož Fatahu, jako frakce OOP, intervenuje EU a evropská „ministryně zahraničí“, Catherine Ashton, když se domáhá u vlády Izraele obnovení center v Jeruzalémě:

„…EU pevně věří, že těmto institucím by mělo být umožněno znovuotevření a obnovení jejich činnosti jako středisek pro Palestince ve východním Jeruzalémě…“
(Izrael uzavřel tato střediska v době tzv. druhé intifády, během níž byly provedeny stovky teroristických útoků proti civilnímu obyvatelstvu).

Co kdyby paní baronka vyzvala vládu Spojeného království, aby si v Londýně otevřela střediska Al-Kajda? Vidí snad jako vzor hodný následování osobu Nevilla Chamberlaina a jeho koncepci trvalých ústupků, směřujících k „mnichovskému diktátu“. Netouží náhodou po chvíli, kdy na schůdcích letadla nadšeným občanům oznámí:

„Věřím, že se jedná o „mír pro naši dobu“. Jděte domů a bez obav se dobře vyspěte.“
(Neville Chamberlain po návratu z Mnichovské konference, 30. září 1938.)

3. Je možné, aby členské státy OSN uznaly v jakékoli podobě svrchovanost státu, který nemá mezinárodně uznávané hranice?

S pojmem „hranice z roku 1967“ pracují představitelé palestinských Arabů usilovně v duchu názoru J.Goebelse, že stokrát opakovaná nepravda se nakonec stane obecně akceptovanou pravdou.

Žádné mezinárodně uznané hranice mezi státem Izrael a územími, na kterých působí palestinští Arabové, nikdy neexistovaly. Existovala pouze demarkační linie z roku 1949, na které se zastavily válečné operace mezi arabskými zeměmi a Izraelem v první válce za nezávislost. Linie příměří, „green line“, byla vyznačena na mapě, připojené tehdy k dohodě o zastavení palby, s níž zúčastněné arabské státy souhlasily se zásadní výhradou, že „…demarkační hranice nemá žádný právní význam a na jejím vymezení se nebudou zakládat žádné budoucí rozhovory…“.

Tuto skutečnost zcela prokazatelně potvrzují i postoje arabských států k Rezoluci VS OSN č.181, přijaté v listopadu 1947.

Rezoluce počítala se vznikem samostatného židovského a palestinského státu s vymezením území, která měla být pod mezinárodním dohledem (corpus separatum).

Zatímco Izrael vyjádřil ochotu se Rezoluci VS OSN podrobit, arabské státy ji odmítly a zahájily válku s cílem zničit nově vzniklý stát Izrael.

Pokud se představitelé palestinské reprezentace dnes dovolávají demarkační linie z roku 1949, jako na „hranice z roku 1967“, jedná se o vrcholné pokrytectví.

Je myslitelné, že by VS OSN uvedené skutečnosti nevzalo v úvahu?