(Text jsem psal z větší části jako rozhovor před několika týdny. Na řadě míst jsem ho nyní upravil)

RED: Jak ve sledu události posledního půl roku, kdy 21. srpna lidé křičeli na premiéra Babiše u Českého rozhlasu, 28. října demonstrovali lidé proti Zemanovi před Pražským hradem, vnímat protesty 17. Listopadu? Například vyhazování věnců do koše či demonstraci na Václavském náměstí?

Právo vyjádřit názor na společenské dění, či na podporu určitých sociálních požadavků, prostřednictvím demonstrací, je v demokratické společnosti samozřejmostí. Sledujete-li dění ve Francii, protestní požadavky veřejnosti, zaměřené i proti prezidentovi Macronovi, podpořili občané desetitisícovými demonstracemi v mnoha velkých městech. Trvají už třetí víkend a jak to při masových shromážděních bývá, eskalují do násilí. Policie používá slzný plyn a vodní děla, demonstranti zapalují automobily, došlo k poškození Vítězného oblouku na Champs-Élysées. Dochází k vandalismu.

U nás se zatím jen hází věnce, připomínající oběti násilí (ať již roku 1939 nebo 1968), do odpadkových košů. Příliš se to neliší od vandalismu, který čas od času zaznamenáváme na hřbitovech. Občas také nějaká dáma plive představiteli státu do obličeje. Chvála Bohu, demonstrace v Čechách francouzských, či majdanských parametrů nedosahují.

Ve Vámi citovaných případech byla občas zřejmá sofistikovaná příprava – připravené krabice s unifikovanými nápisy, které byly rozdávány demonstrantům. Někdo se třeba hrdě přihlásí k finančnímu a organizačnímu zajištění. Na rozdíl od Francie naše demonstrace nebyly zaměřené na nějakou změnu konkrétních vládních opatření, nýbrž na změnu vlády obecně, tedy na změnu výsledků voleb.

Nic originálního – v USA byly demonstrace proti zvolení Donalda Trumpa prezidentem podstatně většího rozsahu. Podněcovaly je sdělovací prostředky a různé „celebrity“. I Trump má svá „čapí hnízda“ a nad sebou Damoklův meč impeachmentu, v horším případě pozvání na návštěvu Dallasu. Své hříchy kompenzuje elitě deep state posouváním světa na pokraj války a astronomickým vojenským rozpočtem. Nic z toho český premiér nemá k dispozici.

Současná vláda má mandát voličů, odevzdaný jim ve všeobecných parlamentních volbách. Bylo by možná nepříjemné nalézat analogii v demonstracích z února 1948, jejichž cílem byl rovněž prostý nátlak na chování prezidenta Beneše v průběhu politické krize. Je v tomto srovnání samozřejmě podstatná otázka legitimity, nikoli legality.

Pokud soudíme, že události února 1948 byly politickým pučem, který změnil a tragicky poznamenal politický vývoj v Československu na desítky let, lze najít ve Vámi uváděných příkladech výrazně odlišné prvky? V obou případech převraty, které se snaží měnit politické poměry konstituované parlamentními volbami.

Důsledky vzdáleně připomínající tuto situaci – Ukrajinský Majdan, podporovaný řadou evropských politiků, nepřinesl v konečném účtování Ukrajincům blahobyt, ani přijetí do EU, což byl klíčový požadavek na počátku. Nade vší pochybnost však umožnil organizování paramilitárních organizací, zdobících své standarty symboly otevřeně reprezentující kolaboraci některých Ukrajinců s německými nacisty, kteří se jim („jako méněcennému národu“) odměnili vypalováním celých vesnic a vyvražděním desítek tisíc Ukrajinců. Tito kolaboranti před tím vypalovali židovské synagogy a ve vražedném antisemitismu si s německými nacisty nezadali. Dnes jsou na to v Kyjevě zdá se hrdí…

Ale to není nic nového. Jak snadno zapomínáme na obdivné cesty britské politické elity k Hitlerovi v době, kdy narůstal antisemitismus a i později, když byly již v platnosti tzv. Norimberské zákony. To nebyl jen Chamberlain s papírkem v ruce. To byla až na výjimky britská politická elita…

RED: Je česká společnost pobouřená a nespokojená, jak by se na demonstracích mohlo zdát?

K sociální nespokojenosti má většina našich spoluobčanů jen málo důvodů. Životní úroveň je nejvyšší za celou dobu existence Československa. Nelze přitom samozřejmě popírat, že existuje i řada občanů v sociální nouzi, nebo na její hranici. Ty ale mezi demonstranty nenaleznete. Naopak tam najdete lidi upravené, ze sociologického hlediska příslušející ke střední třídě. A mezi nimi část lidí deklasovaných (možná najatých), kteří vybíjejí psychologické tenze v hulvátství, které nemá s názory nic společného.

Žádná sociologická agentura bohužel netestuje na těchto jedincích, zda jsou schopni formulovat proč se tak zlobí a proč se agresivně chovají.

Osobně se domnívám, že nejen česká společnost, ale fakticky celý západní svět prožívá jakousi psychickou deprivaci z nadbytku, ztrátu schopnosti radovat se ze všech malých i velkých věcí, které nám život v současnosti nabízí.
Nakumulovaná nenávist, živená těmi, kteří by měli z povahy svého poslání spíše racionalizovat sociální dialog, je energií. Ta masa negativní energie se neztratí ve chvíli, kdy někdo odejde. Najde si jiný cíl. Eskalace pak překročí jednoho dne bod zlomu a energie se vybije tak jako mezi léty 1914-18 a později 1933-1945.

RED: Nakolik jsou protesty ukázkou nespokojenosti a nakolik neschopností smířit se s výsledky voleb, jak často zaznívá od těch, kdo stojí na straně prezidenta Miloše Zemana a premiéra Andreje Babiše? Umí Češi respektovat výsledek voleb?


A jaké výsledky by asi všechny uspokojily? Podle všech klasických teorií demokracie „lid“ (nevím, jestli se to slovo ještě smí používat) odevzdává na časově ohraničené období právo jej zastupovat stranám (či hnutím). V tomto časovém období se snaží většinou zvolená reprezentace dokázat, že volba byla správná a prospěšná.

Menšinová uskupení pak mají čas na uvažování, v čem voliče neuspokojila a jak své programy, personální obsazení leadrů a chování vůči veřejnosti modifikovat tak, aby v následujících volbách uspěla. Mají-li jako dominantní program skandalizování většiny, která vzešla z voleb, nikoli pozitivní program, kýžených cílů dosáhnou jen málokdy.

Většina Čechů výsledky voleb podle mne respektuje. Určité skupiny, jejichž mocenské ambice nebyly opakovaně uspokojeny, prožívají frustraci. Povýtce jsou to skupiny, jejichž ambice nebudou uspokojeny nikdy. Nepožívají totiž důvěru většiny společnosti, důvěru v to, že by reprezentovaly jejich zájmy (nepožívají důvěru většiny „lidu“, jak by to asi formuloval Abraham Lincoln). Ale je to dnes ještě důležité?

RED: Máme za sebou v tomto volebním období první hlasování o vyslovení nedůvěry vládě. Pro bylo 92 poslanců, proti 90, opozici tedy chybělo 9 hlasů. Co si o páteční diskuzi myslíte? A co ukázala o české politice?


Diskuze ve Sněmovně nepřinesla žádné překvapení. Bohužel. Podle mého skromného názoru bych diskuzi ve Sněmovně považoval za překvapivou a také užitečnou, pokud by byla vedena o užitečných zákonech, které by přinášely prospěch české společnosti. Definici toho, co se skrývá za pojmem „diskuze“, ať si poslanci vyhledají na internetu.

RED: Čí úspěch, či neúspěch jsme zaznamenali? Jak vnímat jednání sociální demokracie, která na hlasování samotné opustila sál?

Neúspěch jsme utrpěli všichni, kdo věříme v prospěšnost zastupitelské demokracie.

RED: Jaroslav Plesl řekl, že bylo od Seznamu nezodpovědné, že se rýpal v soukromí Andreje Babiše, zejména jeho údajně psychicky nemocného syna. Šlo o narušení soukromí a překročení pomyslné čáry, za kterou se nechodí? Je to trefná poznámka, nebo jen Plesl hájí zájmy s ním spřízněného Babiše? Je namístě novinářské duo Slonková – Kubík pochválit, nebo spíše kritizovat?


Že se jednalo o poněkud brutální narušení soukromí, o tom snad nikdo nepochybuje. Že k tomu byly použity nástroje, jejichž legalita je sporná, zdá se mi být evidentní. Že si bydliště syna A. Babiše nenašli v telefonním seznamu, to je zřejmé i dětem z obecné školy. Že se zveřejněním čekali snad měsíc na 17. listopad, důvěryhodnosti zmíněným nepřidá. Že se dlouhodobě zabývají bádáním v záležitostech osob, či osobností pouze na jedné straně polarizované společnosti, jistě nikomu neuniklo. Jestli to dělají na objednávku, nebo z přesvědčení, se patrně nedozvíme.

Výsledek je však podle posledního průzkumu veřejného mínění opačný, než Vámi zmínění chtěli patrně dosáhnout. „To jsou ale paradoxy…“ – říkával občas pan prezident Havel.