Rozhovor, který jsem poskytl redaktorovi Parlamentních listů

Otázka:
Máme za sebou letošní oslavy Prvního máje, tradičně vnímaného jako hlavní připomínka toho, co trápí zaměstnance a další sociálně slabší skupiny. Co jsou podle vás hlavní témata, která by se v současnosti měla na Prvního máje připomínat?


Odpověď
Asi Vás poněkud zklamu: 1. máj je tradiční svátek lásky a naděje. Muž a žena, kteří v sobě našli zalíbení, se líbají pod kvetoucími stromy. To považuji za největší poselství. Máme ho nádherně zpracované ve verších K.H. Máchy.

Z hlediska toho, co trápilo sociálně slabší vrstvy, je 1. máj připomínkou požadavků za osmihodinový pracovní den v USA v roce 1886 a navazujících událostí v Chicagu. Vyhlášení 1. máje jako „svátku práce“ je zjevný anachronismus a všechny politické strany u nás zleva doprava tento den chápou jako den politických proklamací. Oslava lásky by měla být oslavou společenské soudržnosti, zatímco v současnosti se proměnila v den konfrontace, kterou musí občas řešit policie. Aniž bych chtěl adorovat rok 1968, vzpomínám si s nostalgií na prvomájovou demonstraci radosti a národní sounáležitosti. Osobně nevidím silnější téma, než je oslava naděje a společenské shody, kdyby alespoň na jeden den v roce lidé v Čechách zapomněli na tu patologicky zaťatou táborovou konfliktnost do statků a hrdel, která dnes v Čechách panuje. Vymezují se jedni proti jiným, aniž vnímají, že jsme občané jedné vlasti.

Otázka:
V poslední době jsme svědky toho, že zástupci moderní „liberální“ levice se čím dál častěji stávají terčem kritiky ze strany „tradičních socialistů“ pro rozmáhající se politickou korektnost a neochotu utkávat se s oponenty ve férové debatě (místo čehož preferují nástroje administrativní perzekuce čím dál širší skupiny lidí). Naposledy takto promluvil slavný levicový filozof Slavoj Žižek, který si ve sledované debatě na univerzitě v Torontu v tomto vlastně notoval s konzervativním psychologem Jordanem Petersonem. Vnímáte také tento rostoucí rozpor mezi „tradiční“ a „liberální“ levicí?


Odpověď:
Proč plést do všeho cizí slova, kterým většinou nerozumí ani ti, co je vyhlašují jako program. Slova, která zcela ztrácejí definující smysl. Liberalismus souvisí s osvícenstvím a prioritami Velké francouzské revoluce: „Volnost, rovnost, bratrství“ Za nejvyšší hodnotu z hlediska politologického i filosofického je považována svoboda jedince. A k tomu se hlásí tzv. „pravice“ i „levice“. Politické proudy, které hodnotu svobody jedince popírají, jsou proudy extremistické – vlevo i vpravo. Spíše než „tradiční a liberální“ navlevo i vpravo tento antagonismus chápu jako ahistorické zakotvení v minulosti (která už neexistuje) v konfliktu se zakotvením v přítomnosti. Tradicionalistický je vlevo koncept nesmiřitelné konfrontace dělnické třídy (existuje?) a vykořisťovatelů; vpravo obdiv k monarchistům a autoritářským režimům. V ekonomistickém chápání společenských procesů je to v současnosti konflikt neoliberální koncepce a koncepce „Welfare State“ – konflikt oslavování neosobního trhu a sociální tržní ekonomiky, která v poválečné Evropě znamenala ekonomickou i sociální shodu.

To, co označujete jako „tradiční“ koncepce patří k výbavě minulého století – sovětský komunismus a fašismus. Gulagy a Mussolini, či Mccartysmus.

V současné době se řada pojmů hodí do jakéhosi zmateného slovního guláše. Jsou Spojené státy s Bushovským „patrioct act“ a Obamovým „kroucením rukou“ realizací svobody jedince? Je v nestrávených tradicích carismu a stalinismu současné Rusko oslavou svobody jedince? Osobně se domnívám, že poselství „sametové revoluce“stále ještě řadí Českou republiku k nemnoha zemím s vysokým respektem ke svobodám, zaručeným Listinou práv a svobod. Navzdory přemnohým nedostatkům to bylo poselství Občanského fóra – pospolitost občanů při zachování názorové plurality.

Otázka:
Když bychom se na to podívali z jiného úhlu - neděje se v poslední době to, že větším akcentem na „liberální“ témata došlo k překreslení veřejné debaty tak, že tradicionalističtější pravice a levice nachází navzájem více porozumění, než s militantními horlivými liberály na „vlastní“ straně hřiště? A co tento posun dělící linie může znamenat pro tradiční socialisty a jejich ambice boje za sociální spravedlnost?

Odpověď:
To, co nazýváte „liberálními tématy“ bych zhustil do boje pomatených skupin, měnících lidskou svobodu v anarchoidní svévoli, s níž se člověk nadřazuje přírodním zákonům. Nebo přesněji: bez pocitu odpovědnosti se vyčleňují z řádu přírody, ze kterého jsme vzešli. Druhým takovým „liberálním“ tématem je tzv. „politická korektnost“, vycházející z Orwellovského obrazu společnosti, v níž slova už nemají smysl „označující“, jsou ze společenského diskursu vyloučena a nahrazena zatemňující slovní řezankou. Ale liberalismus v původní podobě přece neznamenal zastírání a překrucování stavu světa a společnosti.

Horší je to s pojmem sociální spravedlnost. Co to znamená? Vyšší míru přerozdělování vyprodukovaných hodnot? Kde je hranice mezi motivací k vyšší míře produkce společenského bohatství a demotivujícím „všichni máme stejné žaludky“? Jak složité je to téma vyjádřil m.j. John Rawls ve skvělé knize Teorie spravedlnosti. Elementární spravedlnosti samozřejmě odporuje systém bangsterismu, který vedl k celosvětové krizi 2007 ad.

Beztrestnost těch, kdo ve spolupráci s politiky rozkrádají miliardy národní produkce. Ale kdo uzavíral dohody s nadnárodními společnostmi, aniž do nich byť jen drobkem zakotvil, že část zde vyprodukovaného bohatství musí zde také investovat? Kdo proměnil Českou Republiku v monokulturní montovnu aut? Nebyli v tom náhodou v plné shodě pravicoví i socialističtí politici, kdo umožnili miliardy vyvádět z ČR dividendami? A jak se vyrovnat se sociální spravedlností tam kde politici, soudci a bůhvíkdo ještě zákonným způsobem konzumují neúměrné příjmy v porovnání s lidmi, kteří bohatství vytvářejí?

Otázka:
Za určitou formu praktického vyjádření tohoto trendu můžeme označit na české politické pravici rozchod ODS s Václavem Klausem mladším. Předseda ODS Petr Fiala tehdy zcela vážně tvrdil, že za Klausem půjdou jen „populisté a proruští trollové“, kterých prý ODS jako demokratická strana nemusí litovat. Myslíte si, že Klausův projekt „tradicionalistické“ strany vycházející z jeho okřídleného sloganu „braňme normální svět“ se mezi českými voliči střetne s dostatečnou poptávkou?


Odpověď:
Nerad vynáším rychlo soudy. Bude-li Vámi citovaná idea „braňme normální svět“ přesně definovaná programovými kroky, budu zcela jistě takovou stranu volit. Protože žijeme v nenormálním světě krvelačných antagonismů, matení pojmů, destrukce právního prostředí, rozkladu vzdělávacího systému atd. Za normální svět považuji respekt k přírodním zákonům ničený voluntarismem nadřazujícím člověka nad elementární zákonitosti, kterými nás vybavila příroda, anebo Bůh (vyberte si). Vzpoura proti přírodě, které jsme svědky, zcela nepochybně povede k úpadku evropské civilizace. Normální svět nepředstavuje tradicionalismus, ale uznání limitů. Člověk si tak dlouho zahrával s pocitem všemocnosti rozumu, až vymyslel atomovou bombu a spoustu dalších milých hraček.

Otázka:
Ještě bych se vrátil k těm slovům Petra Fialy. K čemu může podle vás vést to, že budeme o čím dál větší skupině lidí tímto způsobem prohlašovat, že jsou fuj, o jejich hlasy nestojíme a odkazujeme je na „SPD a podobné extremisty“? Nemělo by být snahou demokratických stran naopak zatáhnout co nejvíce lidí do demokratického procesu na straně „systémových“ stran?


Odpověď:
Je mi líto, ale už nevím, které strany jsou systémové. V zásadě jsou si nápadně podobné. Od časů konceptu „nové levice“, či Blairovské „třetí cesty“ se rozdíly mezi stranami marginalizovaly. Je nepochopitelné, že se představitelé „systémových“ stran diví, že ztrácí kredit ve prospěch stran, které se nesmyslně nazývají „populistické“. Otevřete si Wikipédii s heslem populismus: „Populismus v politice (z latinského výrazu populus – lid) je politický přístup spočívající ve snaze oslovit běžného člověka, který se domnívá, že establishment nehájí či přehlíží jeho zájmy...“. Máte snad pocit, že establishment podporující miliardové defraudace při privatizování OKD i s byty; zničení Poldi Kladno privatizací za korunu; vyprodáním zlatého pokladu republiky panem Tošovským (guvernérem ČNB; předsedou zimní vlády) ad. dává běžnému občanovi víru v to, že hájí a nepřehlíží jeho zájmy? A nepochází snad vliv establishmentu z víry většiny občanů, kteří přichází k volebním urnám, že budou respektovány jeho zájmy? Soudní systém, který od zločinu k trestu občas potřebuje několik desítek let, vyvolává snad v lidech pocit, že jsou hájeny a nepřehlíženy jeho zájmy? Pochyby o dobrých úmyslech „systémových“ stran nejsou oprávněné?

Otázka:
Obloukem se znovu vrátím k Prvnímu máji. V Paříži se na velkém pochodu (podle různých zdrojů 30 až 80 tisíc lidí) sešli zástupci radikální levice s Che Guevarou na tričku a hnutí Žlutých vest, které naopak protestuje proti přílišné regulaci společnosti a z toho vyplývajícímu daňovému zatížení. Lze to podle vás vysvětlit argumentem politického mainstreamu, že prostě „extremisté drží spolu“, nebo lze ve spojenectví těchto v podstatě protichůdných skupin vidět nějaký podstatnější společenský trend?


Odpověď:
Říkáte to velmi přesně: „extremisté drží spolu“. Jen bychom si měli ujasnit, kdo jsou ti extremisté. Nejsou to náhodou ty desetitisíce úředníků v Bruselu, kteří chtějí vnutit všem státům ztrátu národní identity a suverenity? Není to třeba náhodou pan Macron, který ve svém „Dopisu za evropskou renesanci“ hodlá diktovat ve spolupráci s dalšími „machisty“(byť nosí třeba sukně) ostatním suverénním zemím Evropy? Nejsou snad totalitárními extremisty ti reprezentanti mezinárodní politiky, kteří chtějí vnucovat suverénním zemím, jak se mají chovat? V opačném případě jim budou společně s Obamou „kroutit ruce“? Přitom si nedělám iluze, že by i jiní představitelé mocností jako je Rusko nebo Čína, nechtěli kroutit ruce neposlušným (kdyby na to měli dost síly).

Otázka:
Na konci měsíce nás čekají volby do Evropského parlamentu. Hlavní souboj se vede o to, zda udrží svou dominanci koalice lidovců a socialistů, která v Evropské unii dlouhodobě vládne, a nebo zda se prosadí doposud opoziční síly. Jak podle vás socialisté s lidovci v posledních letech vedli Evropu? A zaslouží si tyto dvě strany své pozice obhájit?

Odpověď:
Já si myslím, že v současné EU nevládne žádná koalice, žádný Evropský parlament, nýbrž několik sociálních inženýrů, napomínaných pro malou rasanci protinárodních kroků finančním spekulantem Sorosem. A je úplně jedno, jestli panující sociální inženýry vystřídají nějací jiní. Současný svět je v rukou bank a dalších, kterým všechny státy dluží, dluh dávno splatily v úrocích, ale jistina dluhu rod od roku stoupá. V rukou těch, kdo rozhodují o tisku miliard ničím nekrytých peněz, koncept eufemisticky nazývaný „kvantitativní uvolňování“. Všichni už dávno zapomněli, že se v dávnověku 1944 konala Bretton Woods konference, na které byly přijaté určité normy a závazky. A v bližším dávnověku na summit Merkelové a Sarközyho v Paříži v době vrcholící krize 2008, kde se politici shodovali na nutnosti omezit moc bank a bankovních spekulantů. Nic z toho nesplnili. Pohřbili by totiž svůj politický osud.

Otázka:
Jedním z hlavních argumentů pro stále těsnější politickou integraci Evropy je, že v globalizující se ekonomice je to jen celoevropské politické uskupení, co může být významným protihráčem globálních ekonomických dravců a hájit proti nim práva zaměstnanců a obyčejných lidí. Je podle vás EU schopna takového ambiciózního cíle vůbec dosáhnout?


Odpověď:
Zatím tomu nic nenasvědčuje. Evropská komise naopak ve vší tajnosti vedla několik let řadu kol jednání o dohodě TTIP, jejíž neřízený proces zastavil (možná jen oddálil, než mu Deep State napraví hlavu) prezident Trump. Ministr hospodářství USA Ross už naznačil ve videorozhovoru za přítomnosti kancléřky Merkelové, že by jednání měla urychleně pokračovat. Ať Vám poradí nějaký erudovaný ekonom, jestli dohoda TTIP směřuje proti globálním ekonomickým dravcům a hájí práva zaměstnanců a obyčejných lidí. Proč ale potom byly výsledky jednání zahalovány tajnostmi? Zaměstnanci a obyčejní lidé by směřování k obhajobě svých práv jistě uvítali.

Jiří Svoboda, 5.5.2019.