Historická zkušenost a dnešek

Záhy si připomeneme tragické výročí vražedného „Procesu s vedením záškodnického spiknutí proti republice se skupinou Dr. Milady Horákové“. Proces probíhal od 31. května do 8. června 1950.

Statečná vlastenka, inteligentní politička Dr. Milada Horáková a tři další obžalovaní byli ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzeni a následně zavražděni.

Po roce 1945 se KSČ podle pokynů sovětských poradců opírala stále intenzivněji o infiltraci členů KSČ do orgánů bezpečnosti, především Státní bezpečnosti, „která po skončení války plnila nejen státně bezpečnostní službu, ale také službu zpravodajskou“. Političtí představitelé trpěli iluzí, že tak mocensky ovládnou tyto složky a jejich prostřednictvím společnost. Ve skutečnosti bezpečnostní a zpravodajské služby za zády se sovětskými poradci ovládli směřování společnosti ale i KSČ. V dopisu Slánskému si skupina funkcionářů stěžovala: „…že StB kontroluje stranu, ale nikdo z aparátu KSČ bekontroluje plnění stranických úkolů Státní bezpečností“ (cit. ÚSTR).

„Na přípravě procesů se podílelo také obranné zpravodajství (Bedřich Reicin). Jeho úkolem bylo získávat a prověřovat informace ke konkrétním osobám či skupinám osob ze všech oblastí působení a činnosti, včetně stranických orgánů. K těmto účelům proto využívalo širokou agenturní síť k provádění zpravodajské hry, aby byla vytvořena potřebná situace pro následnou perzekuci vybraných osob.“ (cit. Národní Archiv, Politické procesy 50. let).

Je příznačné, že vražedný proces s Dr. Miladou Horákovou řídil komunistický funkcionář a vysoký představitel Státní bezpečnosti Karel Šváb. Po převratu 1948 se podílel na četných represích proti skutečným i fiktivním odpůrcům režimu. V roce 1950 se stal náměstkem ministra Národní bezpečnosti.

Na přípravě procesu se podílel i Bedřich Reicin (šéf Obranného zpravodajství).

Svou úlohu sehrál i Osvald Závodský, (od roku 1950 velitel StB).

A bezpochyby soukolí procesu roztáčel generální tajemník KSČ Rudolf Slánský.

Ani jeden ze jmenovaných, kteří se podíleli z úrovně vysokých funkcí, na zločinném procesu s Dr. Miladou Horákovou nejspíš netušil, že uplyne pouze dva a půl roku (2 a ½) a oni sami uvíznou v ozubených kolech „Procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským“.

Je paradoxem, že Slánský se v počátcích konstruování tohoto procesu na jeho přípravách a výběru obžalovaných podílel.
Ještě v lednu 1951 nařídil zatčení velitele StB Osvalda Závodského.
Ještě v červenci 1951 zažil grandiózní oslavy 50. narozenin.
Přítel K. Gottwalda, Slánský, byl zatčen až 11. listopadu 1951 na základě příkazu Stalina, který Gottwaldovi přivezl A. Mikojan (Gottwald se obával, že při neuposlechnutí bude zatčen i on).

Na konci procesu 27. listopadu 1952 byli k trestu smrti odsouzeni:
- Rudolf Slánský, generální tajemník KSČ (oběšen v prosinci 1952)
- Bedřich Reicin, náměstek ministra národní obrany (šéf obranného zpravodajství, proslulý krutostí) (oběšen v prosinci 1952)
- Karel Šváb, náměstek ministra národní bezpečnosti (ještě 1950 prosazoval účast sovětských poradců) (oběšen v prosinci 1952)
- Osvald Závodský, velitel STB (oběšen v březnu 1954)
- André Simone, redaktor Rudého práva (RP bylo pověřeno iniciováním reakcí veřejnosti na procesy prostřednictvím několika tisíc rezolucí. Media jsou za takových okolností vždy organizátory masových štvanic s palcovými titulky).
Popraveno v tomto procesu bylo sedm dalších významných osobností komunistické vlády v prosinci 1952.

Zločinné procesy padesátých let a perzekuce tisíců dalších občanů byly výsledkem dominance zpravodajských a kontrarozvědných složek nad politickým vedením státu. Politici KSČ se jejich prostřednictvím chtěli nejprve dostat k moci a posléze udržet u moci.

Tendencí všech zpravodajských a kontrarozvědných služeb jsou konfabulace a vytváření konstrukcí pod falešnou vlajkou. Neméně pak infiltrace do mediálního prostředí, výběr pseudonovinářů, jejichž prostřednictvím jsou zveřejňovány polopravdy, organizovány inscenace a provokace (viz. tzv. kauza Budišov) k ovlivňování veřejnosti i politiků, kteří jsou ochotni tyto informace zneužívat ve vlastním zájmu k mediálnímu lynčování protivníků.

Procesy padesátých let jsou varovným příkladem mechanizmů, které v krátké době postihly stejně nemilosrdně své strůjce i propagátory a to jak v rozvědné a kontrarozvědné komunitě, tak mezi politiky a prominentními spolupracujícími novináři (příkladem z doby nedávné je osud L. Králové, která klíčové informace dostávala a publikovala podle přání a návodů řídících důstojníků BIS).

Varující jsou systematické úniky informací vybraným novinářům z bezpečnostních a rozvědných služeb ze živých spisů.

Do dnešního dne nebylo patrně vyšetřeno, kdo objednal, organizoval a proplácel odposlechy ze soukromí tehdy místopředsedy vlády A. Babiše (§182 tr.zák.). Kdo nelegální odposlechy dále prodával a kdo je publikoval na twitterového účtu s názvem „skupina Šuman“.

Když si připomeneme vládu V. Klause z první poloviny 90. let, V. Klaus soustavně upozorňoval na nepřiměřeně rozsáhlý počet legálně povolovaných odposlechů. V následujících letech se policie, zejména speciální útvary, bez elektronických odposlechů a sledování vůbec neobešly (např. viz. Kedroň: Operace Rath).

Listina základních práv a svobod zakotvuje právo na soudní a jinou ochranu a každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla vyslovena jeho vina. Stejným způsobem se vyjadřuje hned v úvodu i samotný trestní řád, který upravuje procesní pravidla trestního řízení.

Zásada presumpce neviny je pro některé novináře a jejich ctižádost neužitečnou fikcí. Z vyšetřovacích spisů citují všechno možné s uváděním plných jmen. Neberou v potaz, že případné následné zproštění viny nikdy nenapraví zničenou pověst novináři dehonestovaného člověka a celé jeho rodiny.

Orgány činné v trestním řízení, jejichž povinností by mělo být také dohlížet na ústavnost a dodržování principů demokratické společnosti, jsou k těmto případům naprosto lhostejné. Neznám případ, kdy by byl příslušník mocenských složek popohnán k odpovědnosti za vyzrazování informací z živých případů prominentním novinářům (nezáleží na tom, zda se tak děje úplatně, či za protislužby).