Tak se to přece jen nakonec povedlo! Mirek Topolánek nemusel z Pekingu telefonovat a na dlouho připraveném textu se stanoviskem k událostem v Osetii nic měnit. Utajená akce se podařila tak dokonale, že dodnes světová media a bezpečnostní analytici kroutí hlavou nad naivitou gruzinského presidenta Saakashviliho. Jak si jen mohl myslet, probůh, že má naději vojensky provokovat Rusko zbraněmi, které kdysi nakoupil ze zastaralých zásob české armády? Zdá se, že snad nikdy nemohl slyšet o slavné cestě obrněných transportérů k ochraně sídla Radia Svobodná Evropa v Praze.
Kdo ve skutečnosti vymyslel tuto zdánlivě nesmyslnou akci v Osetii? CIA, jak tvrdí jedni? KGB, jak druzí? Chyba lávky! Takový úkol mohl na sebe vzít jedině podstatně ambicióznější, odhodlanější, umíněnější a ano, snad i šílenější kombinátor. Takový tady je. Jenom jeden, ale je - česká firma AMI Communications. A její Mr.Radar který zkomunikoval české veřejnosti vládní projekt Radar do Brd.
Po roční zastírací kampani vedené AMI, jejímž cílem nebylo nic jiného, než nepřipoutat pozornost k jejím geniálním komunikačním a kombinačním schopnostem (což se nikoli plně podařilo), přišla ta pravá chvíle, kdy měla AMI ukázat mistrovství, na základě kterého právě ji zvolil Mirek Topolánek bez výběrového řízení.
První fáze akce začala již před několika lety. AMI namluvila Gruzíncům, aby nakoupili vyřazené zbraně v Česku. Pokračovala druhou fází při návštěvě Saakascviliho v Praze v r.2006. Tehdy šlo o to pohrát na strunu jeho národního “stalinství”. Pak byl jenom krůček k vysvětlení, že nejlépe lze pokořit ruského cara a současně vlákat USA do hry útokem na pro-ruskou Osetii. Dokonalou komunikační schopností omámila AMI Sakashviliho tak, že ten úplně ztratil hlavu opojením nad svou budoucí mocí.
Cílem třetí fáze bylo vysvětlit Putinovi, že mu AMI předloží Saakashviliho na stříbrném podnosu, aby jej pak mohl zašlapat do země jakmile vystrčí růžky. Současně mu AMI nabídne ideální příležitost, jak si po resuscitaci ekonomiky cenami ropy vydobýt i vojenský respekt a ukázat Američanům, kdo v oblasti bohaté na ropu hraje prim. Komunikace AMI s ruskou stranou byla poměrně intenzivní. Byl to právě tento obsah, který ovšem nemohl být zveřejňován a proto se obě strany dohodly na zastírací strategii. Jedna měla komunikovat, že Rusové jsou průběžně informováni o postupu projektu s kódem Brdar a že nemají výhrad, zatímco druhá strana bude tvrdit, že s projektem nesouhlasí a že namíří na Brdy jaderné rakety. Tento nesoulad měl dokonale odlákat pozornost od většího plánu – plánu pro Osetii na den 8.8.2008.
Čtvrtá fáze, jakkoli klíčová pro úspěch celého projektu, již byla hračkou a její příprava de facto předcházela fázím ostatním. Šlo o to, zkomunikovat důležitost události v Gruzii českému obecenstvu tak, aby se začali obyvatelé a zejména poslanci a senátoři stavět do front na podepisování zvacího dopisu presidentu Bushovi. Úroveň výsledku této super tajné operace mohou posoudit čtenáři v MFDnes ze 14.8. Článek Gruzie patří do NATO, a jednou v něm bude. Autor Mirek Topolánek, rozuměj AMI Communications.
Lekce, kterou nám AMI předvedla v sobě skrývá jeden zajímavý moment, jenž by neměl uniknout pozornosti: účinným a navíc ekonomicky zajímavým nástrojem k vytvoření zdání potřeby nasadit supermoderní zbraně na opačném konci světa je vývoz českého vojenského šrotu – tzv. čeká ulička.
P.S. 1 Osobně bych měl k celé komunikační aktivitě AMI Communications snad jedinou drobnou výtku. Zatím se jim nepodařilo (a to ani ve spolupráci s jejich sesterskou lobbystickou firmou PAN Solutions, která má navázáno strategické partnerství s lobbystickou firmou Dutko Worldwide, jež pracuje pro dodavatele radaru a jejímž pražským jednatelem byl Alexandr Vondra, než se stal ministrem pro instalaci radaru v Brdech - více na http://www.greenpeace.org/czech/protiraketova-obrana/protiraketova_lobby) přesvědčit Američany a dokonce ani velvyslance Petra Koláře(!), že radar je ve skutečnosti opatřením proti expanzi Ruska, jak o tom hovoří Mirek Topolánek. Američané a Kolář stále trvají na tom, že jde o hrozící expanzi Iránu. Těžko soudit, který z těchto cílů je naivnější.
Václav Klaus – 5-krát těsně vedle!
Václav Klaus vetoval novelu zákona, která upravuje postupy související s uplatňováním evropského nařízení o nebezpečných chemických látkách – tzv. REACH.
Předesílám, že neznám plné znění Klausova dopisu a můj komentář vychází z citací, zveřejňovaných v médiích, které mohou být vytrženy ze souvislosti a tak může být i posunut smysl řečeného. Pokud si však Václav Klaus stojí i za těmito citacemi a obrazem, který zprostředkovávají, pak musím konstatovat – pane Klausi, opět (!) těsně vedle! A to hned v pěti střeleckých položkách, řečeno olympijskou terminologií těchto dnů.
Zaprvé, jak přiznali sami zástupci chemického průmyslu, veto v této situaci poněkud poztrácí smysl, holub již uletěl kamsi za horizont střelce Klause. Tahle minela však navozuje otázku, proč přichází president s vetem po funuse. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá, a ve skutečnosti jde o další příležitost ukázat se jako ochránce svobody? Planému ukazování se někdy říká exhibicionismus. A obsah svobody? To už je u Václava Klause problém sám o sobě a vystačí na samostatnou knihu. V tuto chvíli stačí nastínit otázku: kde končí svoboda průmyslových koncernů a kde začíná svoboda občanů hájit vlastní zdraví? Neboli, kdo je důležitější, člověk sám o sobě nebo firma? Václav Klaus je přesvědčen, že občan se může hájit pouze potud, pokud neohrozí ekonomické zájmy výrobců.
Zadruhé, zatímco evropští lékaři, vědci i spotřebitelské organizace podporovali REACH již v době jeho projednávání v Evropské komisi a parlamentu pro jeho pozitivní dopady na ochranu zdraví lidí, podle Klause je souvislost s ochranou zdraví a bezpečí občanů přitom přinejmenším velmi sporná. S Vaším laskavým dovolením, pane Klausi, ale v tomto punktu budu raději důvěřovat odborníkům.
Zatřetí, a v tom je asi Václav Klaus nejvíce rozčertil, veškerý chemický průmysl se údajně převádí pod přímou kontrolu evropských byrokratů. Česká republika tak prý ztrácí významnou část svých kompetencí ve prospěch nevoleného orgánu, EU. Dovoluji si pozorovateli Evropských procesů připomenout, že REACH proběhl regulérním demokratickým procesem, ke kterému měli možnost se vyjádřit i čeští europoslanci. V této souvislosti bije do očí Klausova selektivní kritika. Permanentně útočí na údajnou nedemokratičnost, jakési diktátorství nevolené evropské byrokracie a nerozlišuje přitom principy rozhodovacích procesů a případné chyby jednotlivých úředníků. Přitom je třeba stále opakovat, že ČR měla možnost si vybrat, zda do takového spolku vstoupit či nevstoupit. Demokraticky a svobodně. Na druhé straně jsem neslyšel od Václava Klause jedinou kritiku na skutečně nedemokratickou instituci – Světovou obchodní organizaci (WTO). Instituci, o členství v které nikdo nehlasoval – na rozdíl od členství v EU, zástupce jednotlivých zemí nikdo nevolil (kontrolní otázka pro čtenáře: zkuste jmenovat českého zástupce ve WTO) – na rozdíl od voleb do Evropského parlamentu a jejíž rozhodovací mechanizmus v případě sporů rozhoduje orgán, ve kterém nemá Česká země žádného zástupce – na rozdíl od Evropské komise (při vším respektu k nezávislosti jednotlivých komisařů). Rozhodnutí jsou poté uplatněna, bez ohledu na české zákony či parlament. Stačí zaklínací formule typu: uplatnění zdravotních, ekologických, sociálních…kriterií je bariérou volnému obchodu.
Začtvrté, Václav Klaus buď nepochopil nebo zamlžuje podstatu uplatnění REACHe v konkurenčním prostředí. Nářkem nad ztrátou konkurenceschopnosti evropských výrobců pláče na špatném hrobě. Nařízení o registraci, vyhodnocení a schválení použití nebezpečných chemických látek se vztahuje i na výrobce mimo EU, kteří chtějí do EU své výrobky dovážet. Sotva se asi najde americký či japonský výrobce, který si řekne, že než aby respektoval novou evropskou legislativu, tak to raději na téměř 500milionový trh s velkou kupní silou vyvážet nebude. To je prosím ekonomika, pane presidente.
Za páté – a z toho by měl mít liberál Klausova střihu velkou radost, REACH zvrátil dosavadní status, kdy důkazní břemeno o škodlivosti látek leželo na státu, který na něj používal peníze daňových poplatníků. Dnes důkazní břemeno přešlo na výrobce, kteří musí naopak prokázat neškodlivost jimi vyráběných látek a platit za něj. Protože, proč bychom měli my všichni platit výrobcům, za jejich podnikatelský záměr a riziko? A to je také svoboda a spravedlnost, pane presidente.