Václav Klaus – 5-krát těsně vedle!

Václav Klaus vetoval novelu zákona, která upravuje postupy související s uplatňováním evropského nařízení o nebezpečných chemických látkách – tzv. REACH.

Předesílám, že neznám plné znění Klausova dopisu a můj komentář vychází z citací, zveřejňovaných v médiích, které mohou být vytrženy ze souvislosti a tak může být i posunut smysl řečeného. Pokud si však Václav Klaus stojí i za těmito citacemi a obrazem, který zprostředkovávají, pak musím konstatovat – pane Klausi, opět (!) těsně vedle! A to hned v pěti střeleckých položkách, řečeno olympijskou terminologií těchto dnů.

Zaprvé, jak přiznali sami zástupci chemického průmyslu, veto v této situaci poněkud poztrácí smysl, holub již uletěl kamsi za horizont střelce Klause. Tahle minela však navozuje otázku, proč přichází president s vetem po funuse. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá, a ve skutečnosti jde o další příležitost ukázat se jako ochránce svobody? Planému ukazování se někdy říká exhibicionismus. A obsah svobody? To už je u Václava Klause problém sám o sobě a vystačí na samostatnou knihu. V tuto chvíli stačí nastínit otázku: kde končí svoboda průmyslových koncernů a kde začíná svoboda občanů hájit vlastní zdraví? Neboli, kdo je důležitější, člověk sám o sobě nebo firma? Václav Klaus je přesvědčen, že občan se může hájit pouze potud, pokud neohrozí ekonomické zájmy výrobců.

Zadruhé, zatímco evropští lékaři, vědci i spotřebitelské organizace podporovali REACH již v době jeho projednávání v Evropské komisi a parlamentu pro jeho pozitivní dopady na ochranu zdraví lidí, podle Klause je souvislost s ochranou zdraví a bezpečí občanů přitom přinejmenším velmi sporná. S Vaším laskavým dovolením, pane Klausi, ale v tomto punktu budu raději důvěřovat odborníkům.

Zatřetí, a v tom je asi Václav Klaus nejvíce rozčertil, veškerý chemický průmysl se údajně převádí pod přímou kontrolu evropských byrokratů. Česká republika tak prý ztrácí významnou část svých kompetencí ve prospěch nevoleného orgánu, EU. Dovoluji si pozorovateli Evropských procesů připomenout, že REACH proběhl regulérním demokratickým procesem, ke kterému měli možnost se vyjádřit i čeští europoslanci. V této souvislosti bije do očí Klausova selektivní kritika. Permanentně útočí na údajnou nedemokratičnost, jakési diktátorství nevolené evropské byrokracie a nerozlišuje přitom principy rozhodovacích procesů a případné chyby jednotlivých úředníků. Přitom je třeba stále opakovat, že ČR měla možnost si vybrat, zda do takového spolku vstoupit či nevstoupit. Demokraticky a svobodně. Na druhé straně jsem neslyšel od Václava Klause jedinou kritiku na skutečně nedemokratickou instituci – Světovou obchodní organizaci (WTO). Instituci, o členství v které nikdo nehlasoval – na rozdíl od členství v EU, zástupce jednotlivých zemí nikdo nevolil (kontrolní otázka pro čtenáře: zkuste jmenovat českého zástupce ve WTO) – na rozdíl od voleb do Evropského parlamentu a jejíž rozhodovací mechanizmus v případě sporů rozhoduje orgán, ve kterém nemá Česká země žádného zástupce – na rozdíl od Evropské komise (při vším respektu k nezávislosti jednotlivých komisařů). Rozhodnutí jsou poté uplatněna, bez ohledu na české zákony či parlament. Stačí zaklínací formule typu: uplatnění zdravotních, ekologických, sociálních…kriterií je bariérou volnému obchodu.

Začtvrté, Václav Klaus buď nepochopil nebo zamlžuje podstatu uplatnění REACHe v konkurenčním prostředí. Nářkem nad ztrátou konkurenceschopnosti evropských výrobců pláče na špatném hrobě. Nařízení o registraci, vyhodnocení a schválení použití nebezpečných chemických látek se vztahuje i na výrobce mimo EU, kteří chtějí do EU své výrobky dovážet. Sotva se asi najde americký či japonský výrobce, který si řekne, že než aby respektoval novou evropskou legislativu, tak to raději na téměř 500milionový trh s velkou kupní silou vyvážet nebude. To je prosím ekonomika, pane presidente.

Za páté – a z toho by měl mít liberál Klausova střihu velkou radost, REACH zvrátil dosavadní status, kdy důkazní břemeno o škodlivosti látek leželo na státu, který na něj používal peníze daňových poplatníků. Dnes důkazní břemeno přešlo na výrobce, kteří musí naopak prokázat neškodlivost jimi vyráběných látek a platit za něj. Protože, proč bychom měli my všichni platit výrobcům, za jejich podnikatelský záměr a riziko? A to je také svoboda a spravedlnost, pane presidente.