V uplynulých týdnech jsem zaznamenal názory několika komentátorů, kteří se podivovali nad údajným paradoxem souvisejícím s americkým radarem ve střední Evropě. Paradox má spočívat v tom, že na jedné straně se většina českých občanů obává hrozby útoku jadernými raketami ze strany Iránu, na druhé straně se většina českých občanů odmítá proti této hrozbě bránit. Samozřejmě jak jinak než americkým systémem protiraketové obrany.

Nevím, zda tito komentátoři skutečně nechápou tak triviální věc. Pokud ne, pak ovšem není divu, že jí přiřknou démonické dimenze paradoxu. Nebo se naopak jedná o velmi sofistikovanou filipiku vůči českému čtenáři.

Pokud je pravdou první alternativa, pak zkusím napovědět. Milí komentátoři, vaši šéfredaktoři by vás museli propustit, kdyby se lidé popukali smíchy nad dotazem, zda se obávají hrozby nevyprovokovaného útoku na strategický pupek světa – Českou republiku – poté, co je mnozí z vás touto hrozbou neúnavně krmíte. Sami jste navodili jeden díl situace, které se dnes divíte.

Ke druhé části vašeho „paradoxu“. Správně automaticky předpokládáte, že se lidé chtějí bránit. Chybně automaticky předpokládáte, že se lidé musí chtít bránit ausgerechnet tím, co nabízí člověk, který, a dnes už to lze říci s jistotou, vědomě a účelově lhal, aby mohl zaútočit na jinou zemi kvůli ropě a nikoli kvůli zbraním hromadného ničení. Důvěryhodnost jeho nových argumentů i jeho samotného je pro normálně uvažujícího člověka rovna důvěryhodnosti zájmů zbrojních koncernů bažících po trvalém celoplanetárním míru. Nebo ještě lépe a jednodušeji: podivujete se nad tím, že vám tuto variantu obrany lidé nezobou z ruky, kterou tak okatě natahujete.

Dovolím si doporučit vám odtrhnout se na chvilku od rtů Alexandra Vondry a malinko se rozhlédnout okolo sebe. Nebojte se nebude to bolet. Stačí navštívit tak dva až tři zpravodajské nebo analytické servery. Rozumíte-li anglicky, dozvíte se, že na rozdíl od jednotného názoru G.Bushe, firmy Boeing a Alexandra Vondry hovoří všichni o nutnosti celkového jaderného odzbrojení. V první řadě o nutnosti dodržovat ratifikované a podepsané mezinárodní bezpečnostní a odzbrojovací smlouvy ze strany stávajících jaderných mocností. Jedna velmi detailní a obsáhlá studie za všechny je na www.carnegieendowment.org/strategy. Cituji z ní jednu větu: Pokud nejsilnější země světa – Spojené státy – trvají na tom, že potřebují jaderné zbraně, pak klíčoví hráči ve slabších zemích mohou beze změny citovat totéž a požadovat pořízení stejných zbraní.

Obdobný způsob uvažování naservíroval asi před třemi týdny komentátor mezinárodních událostí Jan Petránek v ranním pořadu Jak to vidí na stanici Praha 2. Citoval bývalého iránského presidenta Zulfikara Ali Bhuta, který měl kdysi prohlásit: Když mají atomové zbraně bolševici, Čína a prolhaní Židi, my muslimové budeme třeba dřít bídu a žrát trávu, ale my taky budeme mít atomové zbraně. Pan Petránek sám dodal, že„svět se bojí, co bude dělat Irán…chce se vyrovnat i v těch nejhorších zbraňových možnostech“ a vyzval posluchače, aby se nad tím zamysleli, míněno, aby se radaru nebránili. Pan Petránek se ale sám evidentně nad dvojím významem svých vlastních slov nezamyslel, přestože nechtěně vyřkl podstatu problému: Irán vidí svůj vzor v USA a jejich nejhorších zbraních. Stačilo, aby logicky dodal: USA (a Rusko, Francie, Velká Británie, Izrael, Čína, Indie, Pákistán) musí přestat být vzorem. Nedodal.

Může však také být pravdou, že se vůbec nejedná o nedostatek pochopení ze strany komentátorů, ale naopak o zmiňovanou filipiku. O jakési znesvéprávnění všech těch, kteří údajně nevědí, co chtějí. A protože okolo dvou třetin veřejnosti je takto „nesvépravných“, nelze je nechat rozhodovat.