Tak prázdná tak prázdná tak prázdná…jsou sice slova známé písně, ale stejně výstižně popisují tristní stav současné politiky. Angažování Tomáše Klvani a posléze jeho spřízněné PR agentury AMI Communications ve věci amerického radaru totiž signalizuje něco podstatně hlubšího, než dává na první pohled znát zpackaná přesvědčovací kampaň vlády k prosazení stavby radaru. Ukazuje totiž na míru vyprázdněnosti politiky. Ukazuje na to, že přes všechny proklamace se z politiky vytratily hodnoty a boj o ně. Zůstal čirý obchod. Co z kauzy radar tomu napovídá?

Za prvé to, že vláda hned na samém počátku stanovila podmínky „demokratické diskuse“ značně jednostranně, ve prospěch vlastních záměrů.Trefně to popsal jeden zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí: zahraniční politika byla zprivatizována. V tomto případě nejspíše není obtížné domyslet kým. Konkrétně vláda šmahem smetla ze stolu, respektive se od začátku vyhýbá diskusi o způsobu, jakým dosáhnout skutečné, trvalé bezpečnosti, o nástrojích k jejich dosažení a o její povaze. Jednoduše prohlásila, že se jedná o bezpečnost naší a evropských spojenců a to přesto, že tito si mezinárodní bezpečnost evidentně představují jinak a že samotné technické parametry radaru jej předurčují k jiné misi. Naše bezpečnost se stala mantrou vládních činitelů bez ohledu na to, že v globalizovaném světě nelze hovořit o naší bezpečnosti a přitom se nedotýkat bezpečnosti ostatních. A tak česká vláda společně s Bushem a Cheneym prosazuje nástroje k zajištění bezpečnosti asi jako kdybychom se v dopravě rozhodli zrušit platná pravidla silničního provozu a místo nich si zajistili svou vlastní bezpečnost jízdou v tanku, třeba i v protisměru.

Zadruhé samotný trapas s najmutím PR expertů na komunikaci takového projektu.
Je s podivem, že si vláda neuvědomuje, že v kauze, která je v první řadě sporem o hodnoty, nelze nastrčit mluvící hlavy, jejichž expertizou je prodej zboží a nikoli hodnot. Zboží má ve své většině neutrální hodnotový obsah, pomineme-li případy, kdy se žena zamiluje do červeného sporťáku a trvá na tom, že ho Tonda musí koupit ať na to praskne třeba i celá chalupa. Ani v tom případě však nejde o hodnoty ale o emoce. Či snad mají reklamy na hrnce, vibrační pás nebo jediný pravý holicí strojek něco společného se svobodou, demokracií, pravdou, morálkou, kvalitou prostředí kde žijeme? Ničím jiným, než prodejcem zboží korporátní PR agenti ve své podstatě nejsou. Nepracují s hodnotami, pracují pouze s cenou – produktu nebo firmy. A to i v případě, kdy se místo propagace značky věnují jejímu vytažení z nějaké bryndy. Příkladem je nasazování PR agentur v případech, jako jsou tabákové firmy, které dlouhá léta zatajovaly výsledky studií prokazujících dopady kouření na zdraví lidí nebo ropné společnosti spojované s vraždami aktivistů v Africe. Podstatou práce korporátních PR agentur je tedy namluvit obecenstvu, že právě daný produkt či daná firma jsou nejlepší nebo alespoň bezúhonní a vyplatí se tedy produkt kupovat nebo do firmy investovat. Pracovním nástrojem jim je pravda, stejně jako ne-pravda – bez uzardění. Brzy nejspíš sami uvidíme další z pracovních nástrojů PR agentur nasazených na oponenty jejich plátců. To až se Tomáš Klvaňa podívá na to, „co jsou ti aktivisté zač, co jsou někteří starostové zač“, jak se právě vyjádřil v rozhovoru pro rádio Impuls. (www.impuls.cz/tomas-klvana/article.html?id=217259) Uvidíme, která z jmenovaných rolí nyní Tomáši Klvaňovi a AMI Communications připadne. O úspěšnosti mise posledně jmenované se i s ohledem na její klientské reference (www.amic.cz/public-relations/reference.html) dá již dnes s úspěchem pochybovat, zejména když se bude snažit trumfnout trapnost Klvaňových vět o devatenáctiletých chlapcích a dívkách, kteří za nás riskují životy, zatímco my tady odmítáme nějaký radar. Obyčejní lidé rozdíl mezi hodnotou a cenou vnímají, aniž by o tom museli číst sáhodlouhá pojednání. Vyslovili se geniálně jednoduše: nechte si ty miliony (do Brd)!

Zatřetí samotné vládní proklamace jsou v protimluvem. Nelze stejným hlasem vzývat svobodu, obranu demokracie a evropskou bezpečnost a současně tvrdit, že budeme v jednání o smlouvě tvrdí a pokud druhá strana nebude některé naše podmínky akceptovat, tak radar prostě nebude. Svoboda a bezpečnost jsou natolik principiální a závažné hodnoty, že nesnesou malicherného kompromisu a měli bychom do toho jít i s rizikem, že některé technické, právní či jiné podmínky nebudou po naší vůli. Pokud ovšem o naši (českou nebo evropskou) svobodu a bezpečnost skutečně jde. A pokud jsme přesvědčeni, že president Bush a jeho Richellieu Dick Cheney jsou právě těmi nejdůvěryhodnějšími zdroji informací, pokud jde o hrozby zbraněmi hromadného ničení.

Česká vláda svým postojem přímo vybízí ke spekulacím, že v tuto chvíli nejde ani tak o bezpečnost, jako spíše o to, jak zařídit, aby se vlk nažral, koza zůstala celá a přitom to ještě všechno něco hodilo. Tak nějak vyzněla věta ministryně Parkanové, která je jinak přesvědčena, že radar v ČR bude, v Nedělní partii na Primě: Budeme se snažit, aby smlouvy byly pro Českou republiku naprosto výhodné. (!) Při těch zmatených signálech, které vláda vysílá, si můžu tuto větu vyložit i takto: Vyjdeme vstříc Američanům, zahrajeme divadlo o hájení zájmů občanů, ale něco to bude ty Američany stát. Tomu už se potom skutečně říká obchod. Pak ovšem dává angažmá Tomáše Klvani a jeho AMI Communication perfektní smysl. Nemá-li ovšem tento obchod pro nás žádnou vyšší hodnotu, je třeba najít alespoň jeho cenu. K tomu by pomohlo, kdyby v nědělní Partii ministryně Parkanová dokončila větu o tom, že najmutí PR agentů nebyl její nápad. Pokud bychom se dozvěděli, čí nápad to byl, dozvěděli bychom se kromě ceny možná i to, kdo je tady hlavním vodičem loutek.


P.S.. Pokud by produkt byl tak dokonalý, jak je nám o radaru namlouváno, nepotřeboval by příliš reklamy a už vůbec ne krizový PR management. Nebo snad někdy někdo viděl reklamu na Rollce Royce na poutačích okolo dálnice?