Minulý týden jsem měl možnost doprovázet Philipa Coyla, náměstka ministra obrany USA za presidenta Clintona a nejdéle sloužícího ředitele oddělení testování nových zbraňových systémů v Pentagonu při jeho jednáních během týdenní návštěvy Prahy, ke které jsme ho pozvali. Důvodem pozvání byly rozpory mezi prohlášeními českých politiků a amerických delegací přijíždějících do Prahy na jedné straně a oficiálními americkými dokumenty, volně přístupnými na internetu na straně druhé. Do takového zmatku mohl vnést důvěryhodný hlas pouze ten, kdo zná historii a vývoj protiraketové obrany, kdo zná prostředí amerického vojenského komplexu i strategické zájmy americké politiky a kdo současně není zatížen žádným politickým zadáním.

Zatímco pan Coyle presentoval nespočet námitek k protiraketovému systému, ke zdůvodněním, jakými je prosazován i k dopadům, jaké bude mít, neslyšel jsem za celý týden vůči jeho argumentům jedinou věcnou oponenturu. Protagonisté radaru zůstali pouze u vágního: „je nutno být loajální vůči USA, protože nás třikrát osvobodily“. Potom už se jenom v obdivuhodném unisonu omezili na čecháčkovstvím zavánějící „argument“, že pan Coyle je už sedm let mimo Pentagon a nezná nejnovější vývoj. Proto se pan Coyle velmi podivil, že se s ním za takové situace presidentská kandidátka Hillary Clintonová vůbec radí. Vyjádřil v této souvislosti vděčnost za americký politický systém, který zaručuje, že zpráva o každém letovém testu a jeho výsledcích musí být předložena kongresu. Není tedy žádným problémem udržet si informovanost o posledních výsledcích vývoje. Navíc přirovnal vývoj protiraketové obrany k telenovele. Opustíte ji v jednom dílu a po dalších pěti dílech se vrátíte do děje tam, kde jste ho opustili. Pokud nedojde k rapidnímu zlepšení úspěšnosti testů (z dosavadních 13 letových bylo 6 neúspěšných) ze stávajícího zhruba jednoho každé dva roky, bude při nutnosti dalších 20 - 25 testů možno systém prohlásit za provozně schopný až zhruba za padesát let. Nikoli tedy za pět až deset let, jak se lze doslechnout od vládních ůředníků. Otázkou ovšem je, kam se za stejnou dobu dostane vývoj útočných jaderných raket.

Můžeme celou věc obracet zleva doprava, zespoda nahoru, přijímat i odmítat argumenty, být anti- nebo pro-, jedno je jisté a dnes již i prokázané: výsledkem budou rostoucí arsenály jaderných zbraní, které nezastaví ani ty nejfuturističtější raketové obrany, jaké si jenom dovedeme představit, řečeno slovy pana Coyla. I kdyby Irán měl ten šílený záměr a hodlal jednou zaútočil na Evropu, nezaútočil by jedinou jednoduchou raketou, jak si dnes plánuje gen.Obering, ale třeba dvaceti nebo dvěma sty, pokud by byl radarový štít ještě o generaci dokonalejší (jakože dnes je při realistických podmínkách neúčinný). Stejně se zachová Čína a možná další země. Všichni budou následovat logiku jedné státní úřednice odpovědné za průběh jednání s USA, se kterou se pan Coyle minulý týden setkal: „můžeme sice s nimi (Iránem) jednat, ale musíme být připraveni.“ Výsledkem této logiky bude svět sice připravený, ale sedící na hromadách jaderných zbraní s dalšími kroužícími na jeho oběžné dráze a děsící se toho, kdo a kde udělá politickou nebo dokonce banální technickou chybu s řetězovým následkem.

O tom, že se chyby dějí i bez přičinění člověka svědčí příklad, který Philip Coyle uváděl jako ukázkový: nasazení antiraket Patriot během války v Iráku. Potíže s identifikací cíle při testech vedly vývojáře programového vybavení radarů Patriotu k resignaci na přesný popis cíle a podstatně rozvolnili jeho charakteristiky. V důsledku toho nebyly radary v Iráku schopny rozlišit spojenecká letadla od iráckých raket. Výsledek přátelské střelby: sestřelená britské stíhačka Tornádo, posádka zabita, sestřelen americký F-18, posádka zabita, téměř sestřelen americký F-16. Pilot posledního letounu manévrem unikl, ale opětoval raketovou střelou na Patrioty. Nikdo nebyl zabit, protože posádka byla z bezpečnostních důvodů již před tím evakuována a systém běžel na „autopilota“. Příkladem lidské chyby je událost z r.1995. Ruské radary včasného varování zaznamenaly start neznámé rakety u Špicberk s dobou letu pěti minut na Moskvu. Ruské systémy byly uvedeny do bojové pohotovosti. Norsko sice předem informovalo třicet pět zemí včetně Ruska o plánovaném vypuštění vědecké rakety, ale tato informace nedorazila ke službě ruského systému včasného varování.

Politici mají možnost, jak se vymanit z této železné logiky nutnosti „být připraven“. Musí však vyjádřit ochotu k jednání a snažit se navrátit k systému respektovaných, dodržovaných a vymahatelných mezinárodních dohod. Současná americká administrativa porušila smlouvy uzavřené během vlády presidenta Clintona a poté odmítla s tzv. darebáckými zeměmi jednat, přestože předchozí zkušenosti přinesly pozitivní výsledky. V tomto bodu, se pan Coyle a ministr Schwarzenberg shodli: je potřeba jednat i se zeměmi, jako je Irán. Ovšem musíme být také připraveni, dodává ministr. Pokračování příště…

Více informací o návštěvě Philips Couly na stránkách http://www.greenpeace.org/czech/