V jednom z komentářů k mému poslednímu blogu stálo: Nechť tenhle chytrolín včetně pana Coyla zajede do Iránu ev. Sev. Koreje a zkusí to tam vyjednat. Třeba budou tak laskaví a přestanou s vývojem.

Nevím, zda si dotyčný přečetl o návštěvě P.Coyla více než jeden blog. Pokud ano, nejspíše by se dozvěděl, jak Coyle popisoval historii jednání mezi USA a Severní Koreou. V roce 1999 tehdejší ministr obrany William Perry podnikl sérii diplomatických cest, aby přesvědčil Severní Koreu, že má ukončit vývoj a testování raket dlouhého doletu. Byl tak úspěšný, že úředníci Pentagonu začali vtipkovat: „Teď teprve přichází hrozba!“. Bohužel, Bushova administrativa nedodržovala ustanovení dohody, podle nějž Spojené státy nebudou Severní Koreji vyhrožovat. Proto se tato země k vývoji raket dlouhého doletu opět vrátila. USA odmítaly jakákoli další jednání a v přístupu k Severní Koreji používaly termín „assisted suicide“ – asistovaná sebevražda. Při porovnání nákladů zjistíme, že Dr. Perry byl tím vůbec nejúčinnějším systémem protiraketové obrany, jaký Spojené státy kdy měly.

Přístup „nejednat“ zaujala Bushova administrativa i v případě Iránu, který v r.2003 nabídl USA jednání o jeho jaderném programu. Byl odmítnut. To je také reakce na větu Ivana Gabala, „návrhy s Iránem jednat zněly od Coyla poněkud naivně, protože Teherán jednání naprosto a systematicky odmítá“. Podle poslední změny kurzu vůči Iránu kterou naznačila Condoleeza Riceové se zdá, že už administrativa pochopila, že silová politika pouze zahání tyto země do kouta, kde mají pocit, že už pro ně není jiné cesty. Pokud budou Spojené státy a tyto země pokračovat v dosavadním pokroku ve dvoustranných i vícestranných rozhovorech, nebude možné žádné ospravedlnění pro existenci rádoby účinných systémů protiraketové obrany na Aljašce, v Kalifornii ani Japonsku. Ani jediné, zkonstatoval pan Coyle.

Pan Gabal v titulku svého blogu vyzval, abychom o radaru mluvili věcně a přesně. Netuším tedy, proč hned několikrát nepřesně nebo vytrženě interpretoval slova p.Coyla. Ten prý kvalifikovaně neodpověděl na otázku jakou alternativu by doporučil Japonsku, které protiraketový systém s Američany buduje, protože jej již přelétla „cvičná“ korejská balistická střela. Coyle přitom připustil, že právě proto je příliš těžké pro japonské politiky neukázat žádnou aktivitu. Současně však upozornil na masivní náklady, které muselo Japonsko následně vynaložit na dovybavení země dodatečnou protiraketovou ochranou na ochranu radarů. Což také označil jako velmi poučné pro Českou republiku. Navíc postavil do kontrastu postoj Jižní Koreje (a také Kanady), která se odmítla na protiraketové obraně podílet, přestože má s darebáckým státem společnou hranici a je s ním v permanentním stavu války.

Coylovy odpovědi na zdravotní závadnost radaru prý byly vyhýbavé. Posuďte sami, zda slova ‘nejsem lékařem a nemohu se vyjadřovat k vlivu radaru na zdraví’ jsou vyhýbavá. Jinde dodal, že neví o žádné takové studii, kterou by nechala udělat americké armáda a vždy doplnil informaci o tom, že americká armáda nedovoluje svým vojákům pohybovat se ani po stranách radarů. V této souvislosti je kuriózní, že zatímco Američané přes desetiletí vývoje radaru nemají žádnou studii o dopadu záření na lidské zdraví, česká armáda má během pár měsíců „studie“ postupně hned tři. Podklady k nim zřejmě dodali cestující poslanci, kteří po týdenní návštěvě současné lokality radaru na Kwajaleinu suverénně prohlásili, že radar žádné dopady na zdraví nemá.

Na tvrzení, že Coyle popletl odpovědi pokud jde o roli radaru v systému, jeho pozorovací respektive naváděcí statut, lze pouze doporučit, aby si pan Gabal znovu poslechl zvukový záznam na Britských listech. Věta Ivana Gabala: „Potenciální úmysl Američanů nasadit protiraketovým střelám nukleární hlavici, explicitně odmítl“ je pouze půl pravdy. Na otázku Štěpána Kotrby z Britských listů připustil, že technicky je možné instalovat jadernou hlavici na interceptory v Polsku, ale MDA o tom neuvažuje.

Prohlášení pana Gabala, že ani Coyle neuvedl skutečně vážný argument proč v systému protiraketové obrany neparticipovat a nepodílet se na jeho vývoji má platnost pouze v závislosti na tom, co kdo považuje za vážný argument. Pan Coyle mnohokrát během své návštěvy řekl, že systém pouze vyprovokuje jiné země k navyšování počtu svých jaderných zbraní a bude vždy pozadu za množstvím útočných raket, které by si země, vážně uvažující o útoku na Evropu k jeho překonání pořídily. Z toho důvodu nebude nikdy funkční ani ten „nejfuturističtější protiraketový systém, jaký si dovedeme představit.“ Domnívám se, že to je argument více než važný.

Nedůvěra v budoucí schopnosti protiraketové obrany a obava, že její masivní rozpočet by ohrozil potřeby konvenčních vyzbrojovacích potřeb vedla k tomu, že ji nechtěla od samého počátku do svého „portfolia“ žádná ze složek americké armády – letectvo, pozemní vojsko ani námořnictvo. Proto musela být zřízena samostatná agentura – Missile Defence Agency.

Prosazování protiraketové obrany dnes není konfrontováno s původními tzv. Nitzeho kriterii
(Obranná směrnice číslo 172, 30. květen 1985):
• Systém musí být účinný
• Musí být schopen odolat přímému útoku
• Musí se vyznačovat efektivitou mezních nákladů – to znamená, že postavení jednotky
protiraketové obrany musí být levnější než protivníkova výstavba ofenzivní jednotky,
kterou by proti ní postavil
V r.1999 přidal president Clinton další kriteria:
• Existuje skuteční hrozba?
• Jaký je stav technologie založené na úvodní sérii přísných letových testů a operační
účinnost navrženého systému?
• Je systém finančně dostupný?
• Jaké budou důsledky rozmisťování Národního systému protiraketové obrany (NMD) pro
globální strategické prostředí a naše cíle v oblasti kontroly zbrojení?

Pokud by bylo, ukázalo by se, podle slov P.Coyla, že žádné z výše uvedených kriterií není splněno. Čeho jsme naopak svědky, je jistá americká verze typicky české tzv. salámové metody. Postupně se do projektu lijí peníze bez jakýchkoli kriterií, až se začně argumentovat již proinvestovanými
penězi, které by byly vyhozené oknem.

Plný zvukový záznam vystoupení Philipa Coyla v poslanecké sněmovně a jeho následné odpovědi na otázky lze nalézt na http://www.blisty.cz/art/38398.html