Nedávno jsem psala blog o teenagerech a mladých dospělých s poruchou autistického spektra. O aspergerech. O vysoce funkčních autistech. K tomu mě napadají další a další věci. Prostě žijeme jako rodiče pořád v jiné dimenzi.
Představte si, že byste veškerý čas života trávili jen ve svém pokoji. Nikdy byste nechodili ven - ani do školy, ani do práce, ani o víkendech za zábavou. Váš život by se v podstatě soustřeďoval jen na osamělé činnosti uvnitř, jako je čtení, sledování televize či surfování po internetu. Jak dlouho byste podobný způsob života zvládli, než by vás dohnal k šílenství? Syndrom hikikomory se začíná objevovat nejen v Japonsku, ale i u nás.
PŘÍBĚH PRVNÍ - Dnešní sezení bylo opět velmi podobné tomu nedávnému jen v jiném obsazení osob. Žárlivost přes kopírák nebo přes ctrl C a ctrl V.
Unavené ráno po unavené noci zakončené úzkostným snem. Sen byl jasným signálem, že něco není v pořádku v naší (mojí) nenormální situaci matky aspergera. V tom snu mám dvě děti a jedno z nich mizí. Ztratilo se. Neexistuje! Bolest je šílená. Vysvětluju komusi, že ta velká bolest nikdy neodejde, že nezmizí. Že to vím a cítím to. Zmizelo mi přece dítě!