Dezinformace se v české debatě o bezpečnostních tématech staly jednou z nejčastěji skloňovaných hrozeb. Přestože o samotné existenci tohoto fenoménu nemůže být pochyb, je nutné si přiznat, že o jeho dopadech zatím víme relativně málo. Doposud totiž nebyl nalezen elegantní způsob, jak jej měřit.

Samotná existence určitého fenoménu nevypovídá nic o jeho nebezpečnosti. Tu lze totiž určit pouze, pokud zvážíme i jeho dopady. Bez zvážení obou hledisek - přítomnosti a dopadů - totiž nelze posoudit, nakolik je riziko závažné a tím pádem i kolik pozornost by mu mělo být věnováno. Pokud je tento postřeh aplikován na debatu o dezinformací, vychází nám, že nestačí pouze říci, že v informačním prostoru jsou, ale měli bychom se též snažit zjistit, nakolik ovlivňují své příjemce a veřejnou debatu jako celek. Výzkumníci by se této debatě neměli vyhýbat, jelikož jejich argumentační pozice bude výrazně silnější, pokud navrhnou důvěryhodný způsob, jak měřit dopad dezinformací.

I přestože se – jak bude ukázáno v tomto textu – nejedná o snadnou disciplínu, není to ani zdaleka nemožný úkol. Například dopady „kauzy lithium“ na parlamentní volby 2017 se podařilo změřit díky tomu, že agentura Median toto téma zahrnula do svých výzkumů veřejného mínění. Ukázalo se, že na základě této kauzy se část voličů se váhajících mezi ANO a ČSSD, rozhodla volit hnutí Andreje Babiše. Je dobré si připomenout, že „kauza lithium“ představuje relativně snadný případ, jelikož se jedná o jasně časově a tématicky ohraničené téma (dezinformaci spojující ČSSD s tunelováním lithia) se vztahem k konkrétní události (výsledek strany v parlamentních volbách 2017). Popsat a změřit vztah mezi těmito dvěma jevy tedy není příliš složité. U komplexnějších témat, která navíc rezonují ve společnosti dlouhodobě a neovlivňují je pouze dezinformace (například vývoj debaty o migraci), se situace samozřejmě výrazně komplikuje.

I přesto je na místě snahu o měření dopadu dezinformací na českou debatu nevzdávat. V rámci toho textu se autor pokusí k této snaze přispět a představí několik používaných přístupů k měření dopadu dezinformací, pokusí se vyhodnotit jejich slabé a silné stránky a navrhne, jak je používat efektivněji.

Šíření informačním prostorem

Zdánlivě nejlogičtějším způsobem, jak zkoumat vliv dezinformací, je zaměřit se na dynamiku jejich šíření mediálním prostorem. Vliv dezinformací se poté hodnotí na základě jednoduché úvahy, dle níž zpráva, která se šíří více, má větší vliv než ta, která se šíří méně. Na počet zmínek se zaměřuje například Bezpečnostní centrum Evropské hodnoty ve svých newsletterech mapujících dění na dezinformační scéně a o data o podílu obsahu dezinformačních webů na českém mediálním prostoru se též opíral datový analytika František Vrábel ze společnosti Semantic Visions.

Výhodou toho přístupu je nepřílišná komplikovanost - zvláště v době, kdy velké množství na internetu snadno dohledatelných dat lze zpracovávat strojově. Mapování šíření dezinformace také umožňuje odhalit informační toky mezi jednotlivými platformami a případně tak rozkrýt sítě stvořené k tomuto účelu (jak se nedávno podařilo například výzkumníkům z DFR Lab). Problém však nastává ve chvíli, kdy je samotné šíření zaměňováno za dopad. Neplatí totiž, že samotné vystavení dané dezinformaci znamená změnu názoru. Stejně tak je nutné možné zaměřit se pouze na šíření samotné, ale je nutné jej zasadit do patřičného kontextu. Ve Velké Británii byl například proveden výzkum, který mapoval šíření narativů kritických vůči EU na Twitteru v souvislosti s Brexitem. Výzkumníci však již nevzali v potaz, že Twitter používá pouze zlomek britské populace a z velké většiny se jedná o mladší lidi, kteří hlasovali spíše pro setrvání v Unii.

Fakt, že se dezinformace šíří informačním prostorem tedy ještě neznamená, že má dopad na publiku. A to zejména, pokud uvážíme, že se tak může dít řízeně pomocí falešných účtů a bootů a nikoli spontánně. Proto se se samotným údajem o četnosti výskytů dané dezinformace neleze spokojit a je nutné vzít v potaz i další parametry platformy, na nichž se objevuje, či dopad osob, které ji zmiňují.

Platformy a čtenost

Dalším z používaných přístupů se zaměřuje na platformy, které dezinformace šíří. Na základě jejich dosahu posléze hodnotí, do jaké míry mají možnost potenciál ovlivňovat veřejnou debatu. Jednou z variant měření je zaměřit se na počet návštěv daného webu (viz například projekt Mapa médií) nebo popularitu na sociálních sítích. Jiným způsobem měření vlivu může být míra známosti dané platformy v populaci (jak se například snaží měřit výzkumníci z Reuters Institute). Teoreticky se nabízí ještě možnost zaměřit se na společenskou relevanci a zkoumat osoby veřejně známé osoby (politici, celebrity atd.) poskytují daným médií rozhovory či na ně přispívají svými komentáři a tím jim pádem jim přidávají váhu ve společenské debatě. Autor si není vědom toho, že by tímto způsobem někdo k danému tématu v České republice přistoupil.

Výhodou tohoto přístupu je možnost zasadit platformy šířící dezinformace do společenského kontextu a srovnávat je s ostatními médii. Problémem však je, že i pro velkou většinu webů nazývaných nepřesně dezinformačními představují dezinformace pouze malé procento celkového obsahu. Vzhledem k tomu, že dosah celé platformy a dosah jedné zprávy nejsou dva stejné údaje, lze tímto způsobem získat pouze údaje o potenciálním dosahu. Na sociálních sítích navíc možnost určit dosah jednotlivých stránek dále komplikuje nemožnost ověřit autenticitu jednotlivých uživatelů. Samotné údaje o čtenosti či známosti navíc nevypovídají nic o důvěře uživatelů k danému médiu a proto musí být při hodnocení vlivu brány s rezervou.

I přes zmíněné limity zůstává tato výzkumná perspektiva relevantní zejména při snaze popsat dynamiku celého informačních prostoru. Pro její vylepšení bylo na místě zvážit i další faktory a to zejména důvěryhodnost, která bude mít zásadní dopad na schopnost platformy ovlivnit čtenáře.

Narativy a veřejné mínění

Velkou výzvou spojenou s měřením dopadů dezinformací je skutečnost, že jejich působení je nejen krátkodobé, ale zároveň mají dlouhodobý dopad na formování postojů obyvatelstva. Výzkumníci se tento aspekt dopadu dezinformací snažili měřit pomocí dotazníků zaměřených na popularitu narativů vytěžovaných dezinformacemi mezi obyvatelstvem. Příkladem může být například studie Bezpečnostního centra Evropské hodnoty z roku 2016, výzkum Globsec Trends 2018 nebo výzkum Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky z letošního roku.

Výhodou toho přístupu je zaměření na příjemce informace, který byl u předchozí přístupů opomíjen. Zatímco však u výše zmíněné „kauzy lithium“ lze příčinný vztah mezi dezinformací a volbou detekovat relativně jednoduše, u komplexnějších narativů je situace složitější. Nelze si totiž být jist, zda postoj k dané otázce skutečně formuje vystavení dezinformaci. A nebo zda naopak uživatel nevěří dané dezinformaci, protože odpovídá tomu, co si již dříve myslel. Proto je bezpečnější na údaje o názorech obyvatelstva nahlížet spíše z druhé strany a chápat je jako zprávu o tom, které dezinformace mohou v dané společnosti rezonovat.

I přesto však výzkumy veřejného mínění mohou být pro měření dopadu dezinformací relevantní, zejména pokud budou k dispozici data z delšího časového úseku (což umožní vnímat změnu postojů). Případně se mohou být ideální při experimentálním přístupu, kdy dezinformací bude vystavena pouze část respondentů. Nikdy však nesmí zapomínat na nutnost zjistit též obecné politicko-společenské názory tázaného a teprve na základě nich hodnotit vliv dezinformace.

Závěrem

Žádný z výše představených přístupů k měření vlivu dezinformací není ideální. I přes jasné limity však každá z těchto metod má svou logiku a lze najít situace, v nichž dává smysl ji použít. Při znalosti jejich slabin navíc má výzkumník možnost výzkum správně nastavit a vyhnout se tak nesprávné interpretaci. Vědět však nestačí a je též nutné nedostatky v měření vlivu dezinformací otevřeně přiznávat a hledat nové cesty, jak dané nedostatky překonat.