Na prahu prázdnin se těším z drobných žákovských pozorností typu sluníčka s nonsensovými veršíky nebo také žákovských slibů ohledně změny přístupu k plnění školních povinností (někdy nevyvanou s letními prožitky), rozdávám darované sladkosti a přeji sobě i kolegům plnou relaxaci psychickou a fyzickou, pohodové, naplněné a zdravé léto. Protože si ale školství a vzdělávání de facto žádnou dovolenou vzít nemůže, přemýšlím o tom, s čím bych se za několik týdnů rád setkával co nejméně, resp. se nechtěl setkávat vůbec.

Po velmi nepovedeném startu s informatikou se určitě nejen já obávám avizované „velké revize“ rámcových vzdělávacích programů. Ne že by ty stávající byly dokonalé a nezasloužily by si generálku, ale kvůli doslova svazáckému nadšení, s nímž k revizi přistupují někteří – a bohužel vlivní – budovatelé nových zítřků, třesoucí se na kosy a kladiva, s kterými by chtěli např. vymlátit „padesát procent učiva“, neboť ho žáci „nikdy v životě nevyužijí“. Ano, je nesmyslné zatěžovat děti záplavou informací a pomíjet vztahy a souvislosti nebo dovednosti, ale obávám se, že těm učitelům, kteří toto dávno vědí, práci ztíží, a jiným stejně nepomůže, protože se s ní vyrovnají jako vždy – nějakou kličkou. Výše citované představy či klišé se v hlavách některých jedinců uhnízdily o to pevněji, oč méně se dotyční v konkrétních oblastech a oborech orientují. Např. v médiích hojně citovaný vzdělávací inovátor a současně podnikatel bez humanitního vzdělání s oblibou pořádá hon na základní češtinářské termíny, s tím, že jsou pro žáky (a obecně pro laiky) zcela zbytečné, a dokonce tvrdí, že k redukci učiva by neměli být připuštěni ti, již jsou pro daný obor kvalifikovaní. Neznám jinou oblast, v níž by se – zásluhou špatně či poloinformovaných novinářů a politiků – dostávalo takové pozornosti diletantským soudům a tak málo prostoru skutečným odborníkům.
Rovněž už bych nechtěl číst tvrzení – obzvlášť pronáší-li je dlouholetý ředitel školy a také ministerský úředník –, že za další postupný propad autority školy a učitelů si mohou hlavně učitelé sami „svým naříkáním, nedovzdělaností, nedostatkem sebevědomí“. Opět – některé případy učitelské neprofesionality nemohou nikoho nechat klidným, ovšem nechápu, jak může kdokoli ze školského terénu nevidět souvislost slabých žákovských výkonů s tím, že lenost a třeba i ignorace výuky žákům projdou mnohem snáze než dříve. Popř. že narůstající počet rodičovských ataků je dán nejen větším zájmem o otázky vzdělávání, ale prostým přenášením vlastní zodpovědnosti na školu či snahou domoci se svého bez ohledu na realitu a etiku. Ono to totiž dneska prostě jde.
Až komicky působí opakování dalších klišé – o práci s chybou (jak trefně poznamenávají někteří kolegové, vypadá to, že chyba se stala hlavním cílem výuky), o „maximálním využití vzdělávacího potenciálu každého žáka“ – žádná maximální hranice v žádném oboru ale neexistuje, vždy je možné dojít dál (ovšem na úkor rozvoje žáka jinde), ve skutečnosti jde o to, aby žák dostal možnost se všestranně rozvíjet. Netěší mne ani umanutost, s níž část propagátorů formativního hodnocení staví do opozice k němu známkování – je evidentní, že zaměňují neblahý formalismus, s kterým někteří učitelé žáky hodnotí, se známkami jako takovými, přičemž je neumí zapojit do škály hodnotících nástrojů (cožpak neexistují učitelé, kteří nejen známkují, ale také standardně hodnotí či známky doprovázejí mluveným či psaním komentářem, využívají doplňujících pozitivních hodnotících forem atd.?).
Leccos z toho, na co přísahají reformátoři, kriticky, na základě vlastní praxe, poměřuje kupř. mladý kolega působící ve Velké Británii; píše o tom ve svých blozích.
O tom, že fundovanou – skutečnou – oponenturu by potřebovala ministrem školství a většinou politiků neustále zmiňovaná Strategie 2030+, jsem už psal; minimálně je potřeba oprostit ji od závěrů stojících nikoli na ověřených faktech či argumentech, ale jen na deklaracích. S tím souvisí (i mé) časté téma – představa, že deobjektivizací hodnocení a vlastního výkonu žáka dospějeme ke kvalitnějšímu vzdělá(vá)ní, je zcela mylná. Strategie také – poprávu – zdůrazňuje snižování nerovností v přístupu ke vzdělávání; ovšem někdy to vypadá, jako bychom chtěli rodičům věnujícím se výchově a vzdělávání svých dětí téměř házet klacky pod nohy, a současně si neuvědomovali, že „nerovnost“ znamená také rozličnost a že dobré úmysly se mohou zvrtnout třeba ve srovnávání do latě a v absurdity…
Na závěr jsem si nechal věci obecné – ale klíčové: Úplně nejvíc mne štve a trýzní nikoli neznalost či nepochopení, ale nepoctivost, manipulace a lež, s níž se někteří významní a/nebo hlasití hráči na poli vzdělávání prezentují. Konkrétní jména jsou k dohledání v mých dalších textech zde či na stránkách ASČ, nehodlám těmto jedincům poskytovat další publicitu. Pokud by se podařilo alespoň z poloviny eliminovat jejich vliv, přineslo by to doslova systémovou změnu – a považoval bych to za největší a trvalý dar nejen pro sebe, ale především pro celé školství.
Pěkné léto všem!