Několik poznámek na okraj stávajících diskusí:

Před několika dny se objevily první úvahy o možném lockdownu škol. Nynější i pravděpodobný budoucí ministr školství ho v emotivních vyjádřeních vylučují, v internetových diskusích k danému tématu to pořádně jiskří. Soustřeďme se ale na věcná vyjádření odborníků či učitelů a pokusme se na jejich základě o racionální pohled na věc:

Dosluhující vláda, jíž dominuje vůle A. Babiše, se v řešení covidu příliš neangažuje, věnuje se jen jakési „údržbě“; její počínání (dlouhodobě) působí zmatečně, alibisticky (viz např. zmatek kolem /ne/testování ve školách). Především z těchto důvodů stát stále více ztrácí respekt občanů, prohlubuje se stav nejistoty, který je mj. živnou půdou pro nejrůznější spekulace a v němž se dobře šíří „fejky“ jakékoli povahy.

Uvážlivě se vyjadřující odborníci konstatují, že je za minutu dvanáct (ne-li po dvanácté), a apelují na intenzivní využívání všech dostupných nástrojů: rychlých plošných testů, protilátkových koktejlů nebo respirátorů, kontroly dodržování konkrétních nařízení. A samozřejmě očkování – někteří doporučují zavést očkovací povinnost (ne všichni by ji přijali, ale jisté výsledky by zřejmě měla). Problémem ovšem je, že i kdyby se řízení státu ujali lidé se sebelepšími úmysly a schopnostmi, jejich úsilí bude naleptáváno skutečnostmi uvedenými o odstavec výše – negativní společenské důsledky epidemie a jejího (ne)zvládání jsou možná ještě nebezpečnější než důsledky zdravotní.

Důsledky lockdownu, zejména v oblasti sociálních kontaktů a komunikace, jsou zjevné – a vysoce nežádoucí. V oblasti vzdělávání jde mj. o prohloubení nerovností daných úrovní rodičovské péče či existenčními problémy rodin, v neposlední řadě se také zvýrazňuje rozdíl mezi kvalitou výchovně-vzdělávacího působení jednotlivých škol a učitelů.

Nevím o učiteli, který by si přál návrat k déletrvající distanční výuce. Nepřeje si to ani valná většina dětí.

Školský lockdown je přesto logické řešení: jednak jsou školáci ohrožená a zasažená skupina, z níž se virus šíří do rodin, jednak na rozdíl od průmyslu distanční výuka sice zavírá školní budovy, ale pořád znamená pokračování výuky, nikoli zastavení vzdělávání. Školy jsou dnes v úhrnu na tuto výuku mnohem lépe připraveny, většina z nich nepřestala využívat spojení přes MT aj. ani při běžné výuce; techniky k zapůjčení je dostatek. Nezapomeňme na velmi ohroženou skupinu – učitele (a další pracovníky ve vzdělávacích zařízeních): většina je očkována, značná část ale patří do věkové skupiny 50+, a především se všichni pohybují ve vysoce rizikovém prostředí, čím možnost onemocnění zákonitě výrazně roste.

Jiná opatření ve škole (již uplatňovaná či zvažovaná) – povinné roušky, rozestupy, hybridní výuka – kvalitu vzdělávání snižují (mj. omezují pestrost metod), popř. nejsou plně dodržována. Kvalita výuky je nižší už dnes.

Pokud zavírat školy, tak nikoli plošně, ale a) podle lokálních podmínek, b) podle typu školy – 1. stupeň pokud možno nezavírat vůbec; u 2. stupně a střední školy je to jiné, distanční výuka může fungovat lépe a nezasahuje tolik ani rodiče. (Stranou nechávám další typy vzdělávání; k povaze opatření by se měli vyslovit ti, kteří dobře znají jejich specifika.) Odborníci z anticovidových skupin by měli vyhodnotit, zda dočasné, např. dvoutýdenní uzávěry spojené se dny volna neznamenají výrazně menší negativa než prodlužování epidemie.

Současně by ale bylo třeba potřeba potenciální školský lockdown - zejména pokud by se lokální řešení ukázalo jako neúčinné - propojit s podobně razantními opatřeními v dalších oblastech, včetně oblasti ekonomické, aby byl efekt zpomalení epidemie opravdu výrazný.

V neposlední řadě je nutné ošetřit právní stránku věci. Zde by se měly „probudit“ příslušné orgány státní moci a intenzivně hledat právně přijatelná, neproblematická řešení.

Jeden z rozhovorů shrnujících nynější situaci.