Program Fialovy vlády v oblasti školství a vzdělávání je dost ambiciózní, řekněme rovnou, že v plné míře nerealizovatelný. Důvody spatřuji v jeho ekonomické náročnosti, v ignorování některých problémů i v nízké kompetentnosti řízení.

Program slibuje více peněz pro školství, a to v oblasti mzdové i investiční. Tento cíl je snadno sledovatelný, jeho naplnění ovšem může ohrozit neuspokojivý stav veřejných financí.
Více peněz – podstatně více než dnes – bude zapotřebí k naplnění dalších v programu uváděných cílů a závazků, mj.: k navýšení počtu pracovníků v nejrůznějších podpůrných profesích a pozicích, k podpoře dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků (s čímž souvisí i podpora škol spojená s uvedením revidovaných RVP do praxe, včetně přípravy výukových programů a materiálů; k revizi též dále), k zajištění prostředků v oblasti ICT...; v neposlední řadě i k zajištění prostředků pro plán ověřovat získání „kompetencí a gramotností v uzlových bodech vzdělávání (5. třída, 9. třída, konec středního vzdělávání)“. O tom, že z celkových nákladů se ministrům mohou protočit panenky, se píše například zde.
V oblasti regionálního vzdělávání nacházíme jak formulace konkrétní (např. „zavedeme normativ na chůvy a asistenty pedagoga“), tak formulace vágní, obsahující sliby spíše neověřitelné („zlepšíme kvalitu výuky na druhém stupni základních škol“). Totéž se týká části věnované „proměně cílů a obsahu vzdělávání“: vláda chce provést revizi rámcových vzdělávacích programů, zaměřit se na snížení celkového objemu učiva a podpořit „kvalitu (porozumění) před kvantitou (memorováním)“ aj. Jak se ale podaří k avizovaným změnám motivovat a připravit ty, kteří je budou realizovat, tj. učitele, je otázkou – vždyť kompetenčně zaměřené byly už RVP z r. 2005, ovšem „kvalita“ jejich implementace do praxe (a to včetně málo funkční a byrokratické kontroly) z ní činí pochodeň, jež se nikdy nemohla pořádně rozhořet.
Přehnaně optimisticky – po zkušenostech s již dříve připraveným kariérním řádem – působí tvrzení „připravíme a zavedeme systém profesního růstu pedagogů, který bude postaven na jejich kompetenčním profilu a bude propojen se systémem odměňování“; jako letitý kantor konstatuji, že to, co v této oblasti vypadá dobře na papíře, nemusí být v praxi realizovatelné.
Chvályhodný je záměr ověřovat kompetence v klíčových bodech vzdělávání (zmíněno již výše) a „v kontextu tohoto ověřování a analýzy současného stavu (připravit) změny v maturitních a závěrečných zkouškách, stejně jako v přijímacím řízení na střední školy“. Tady se ovšem koaliční vzdělávací experti – soudím podle jejich opakovaných dřívějších vyjádření a volebních programů – úplně nepotkávají s realitou. Přijali totiž za své nepravdy (šířené zejména EDUinem) o údajné nekvalitě centrálních zkoušek (k tématu viz např. zde, zde či zde) – zakopaný pes se naopak skrývá ve školní části zkoušek, jejichž úroveň je de facto nekontrolovatelná a jež nelze zkvalitnit pouhou změnou formy. Vyjádření ministra P. Gazdíka navíc ukazují, že si – podobně jako R. Plaga, kterého si na ministerstvu nechal – složitost a náročnost těchto problémů prostě neuvědomuje. (V této souvislosti se obávám i upřednostňování populistických či politických cílů před odborností – příkladem budiž apriorní odmítání dočasného uzavření škol, byť promyšlený dočasný lockdown by zjevně přinášel méně problémů než standardní školský provoz.)
Dodávám, že objektivně zjištěná data (z plánovaných testových měření) musí zákonitě ukázat na problémy, jimž se vládní program vyhýbá: co si počít s negativy plynoucími z masifikace studia a z inflace maturitních vysvědčení (a také vysokoškolských titulů) a jak si poradit s důsledky klesajícího respektu ke škole. Toto ovšem nejsou pominutelné drobnosti, ale fundamenty, které ovlivňují kvalitu vzdělávání v širokém spektru.
Jistá naivita je ostatně podle mého soudu příznačná i pro jízdní řád již zmíněné revize RVP – termín implementace kompletního RVP ve školách (září 2024) je víc než šibeniční, tedy pokud chceme skutečně připravit koncepční a funkční projekt, nikoli si jen odškrtnout položku v úkolníčku. Kurikulární reformy obecně jsou evergreenem nejen u nás. Klíčové je, aby výstupy byly systémové, opřené o fakta, odborné znalosti a kompetence.
Z programového prohlášení ještě vybírám dnes tak skloňované „snižování nerovnosti ve vzdělávání“. Zde se dá učinit leccos, z uváděných bodů podtrhuji zavádění podpůrných pozic a podpora intervenčních a rozvojových regionálních programů. Avšak kromě již zmíněné ekonomické náročnosti mě k jisté skepsi vede fakt, že nerovnosti jsou do značné míry dány faktory, jež samotný resort nemůže ovlivnit, např. kvalitou bydlení, a především úrovní rodičovské péče.
Na závěr: Úspěšnost vlády v oblasti školství a vzdělávání závisí na tom, zda dokáže zapojit do své agendy odborníky s odpovídajícím profesním a lidským renomé a dobré učitele se schopností systémového myšlení (a současně eliminovat neseriózní lobby), a hlavně rozhodovat se na základě jejich závěrů a doporučení – byť by nebyly v souladu s povrchními klišé, jež se v mediálních vzdělávacích diskusích a bohužel i ve vyjádřeních politiků tak často objevují.