Donedávna jsem si myslel, že právo je exaktní vědou, která stojí na ústavně daných nezpochybnitelných základních hodnotách (lidská důstojnost a svoboda), které pak musí aplikovat všechny navazující právní normy, děj se co děj, stejně jako se například v tesařině aplikuje Pythagorova věta, podle které se každý dopočítá třetí strany trojúhelníku, pokud jsou mu známy délky dvou zbývajících stran.
Poslední dva roky s covidem na mne ovšem působí dojmem, že se z práva tak trochu stává psychologie davu, kdy převažujícím (spíše strhujícím) argumentem se stávají emoce většiny (mediálně a politicky umocněný strach ze smrti jedním konkrétním způsobem za současného přehlížení desítek dalších způsobů a přehlížení prevence a podpory zdravého životního stylu a z toho plynoucí přirozené imunity) namísto věcného posouzení pro a proti.
Nejvyšší správní soud rozsudkem z minulého týdne (č.j. 8 Ao 2/2022-53) v bodě 81 vyslovil, že „nelze nutit občany k očkování proti covid-19 tím, že neočkované osoby odpůrce (Ministerstvo zdravotnictví) mimořádným opatřením vyloučí z možnosti provádět určité činnosti…“, což je nepochybně určitým dílčím „vítězstvím“, které by se na šachovnici dalo přirovnat k situaci, kdy jsme soupeři vzali pěšce…a sami už nemáme dámu.
V tom samém rozsudku totiž Nejvyšší správní soud mj. dovodil , že zákaz vstupu do restaurací či využívání služeb pro neočkované nebyl diskriminací, neboť: