Začínám mít dojem, že lidská práva se v naší Ústavě a Listině základních práv a svobod objevila nějakým záhadným nedopatřením anebo velkým zázrakem, protože jinak si nedovedu vysvětlit, jak je možné, že je v souvislosti s covid tak směle a samozřejmě přehlížíme, doslova chodíme kolem zakopané hřivny.

Nebo jsme schopni vyslovit nesmysl jako: „mně vládní opatření neruší, já si teď tu svoji svobodu odpustím, abych byl zodpovědný vůči ostatním“. A vůbec si neuvědomuji, že se svobodou se takhle nehandluje, protože je tím nejcennějším na světě. Je to plamínek svíčky, který když zhasne, tak se znovu rozsvěcuje horko těžko.

Jak je možné, že jsme schopni dobrovolně nedbale odevzdat to nejcennější a ani to nevidět??

Jedním z možných důvodů je právní mlha kolem lidských práv. V právním řádu dodnes neexistuje právní definice člověka a lidské důstojnosti.
To je přitom v pochopení věci Macocha, ba kráter, máme-li (nejen) mluvit o lidských právech a o tom, že lidská důstojnost je základem všech lidských práv. Díky této právní mlze jsme klidně bez mrknutí oka ochotni připustit, že nám někdo může něco nařizovat a zakazovat v otázkách, ve kterých jsme přitom schopni se odpovědně rozhodovat sami za sebe na základě vlastního úsudku, s ohleduplností ke svému okolí.
Leč problém je ještě hlubší. Nejen že nám chybí právní definice člověka, ono to dokonce vypadá, jako bychom zapomněli i to, co je člověk ve skutečnosti zač. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč jsme ochotni přistoupit na to, že člověk je něco jako auto, do kterého se budou vstřikovat aditiva a vydrží déle a pojede líp.

Člověk je od Přírody sic křehká ale sama o sobě dokonalá nádoba (ať si každý domyslí podle svého, čeho).
A tak jako i stromy nejdřív klíčí, pak rostou do nebes a šíří život kolem sebe, aby nakonec padly k zemi (a daly živný materiál k pokračování života), tak i nádoby jsou pod rukama hrnčíře nejdřív hněteny, plněny, aby se nakonec rozbily a kruh se uzavřel. Prach jsi a v prach se obrátíš. Ale i na to jsme, zdá se zapomněli. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč jinak nasloucháme našemu služebníkovi (ministrovi), že nás „chce ochránit před smrtící nemocí“ a díky této šlechetné „ochraně“ mu dovolíme nám něco zakazovat / přikazovat.

Možná proto, že jsme se nechali odtrhnout od reality a nasloucháme online mediálním masážím, kde stokrát opakovaná lež se stává „pravdou“. A přitom nám uniká, že „veřejná ochrana zdraví“ je imaginární, virtuální pojem, oproti každému skutečnému člověku...