Věnováno Karlu Krylovi

„Ukažte mi peníz daně!" Podali mu denár. On jim řekl: „Čí je tento obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův!“ Tedy jim řekl: „Odevzdejte, co je císařovo, císaři a co je Božího, Bohu.“ (Matouš: 22, 19-21)

Na poradních kruzích lidských práv často probíráme tuto větu tesaře z Nazaretu a její význam, kdy je velká otázka, co tím Ježíš skutečně myslel. Protože, co je ve skutečnosti císařovo a z jakého titulu? Bylo by to jeho, nebýt jeho šavle, tj. bezbřehého násilí? Asi ne...

Náš demokratický právní stát stojí na myšlence, že demokracie je vláda lidu, lidem a pro lid (viz čl. 2 odst. 1 Ústavy: Lid je zdrojem veškeré státní moci). To znamená, že stát jsme my. Každý z nás, svobodných lidí a občanů (viz Preambule a čl. 1 Ústavy). To potom znamená, že demokratický právní stát je naše vzájemná společenská dohoda (viz J. J. Rousseau). Takto to máme sjednáno v základním pilíři našeho státu, tj. v Ústavě.

Jenže ouha, pak dojde na daně, které jsou ve skutečnosti výpalným. Nezaplatíš a ejhle, služebnictvo (alias lat. ministerstvo) financí ti sebere barák. Kde jsme zapomněli společenství svobodných lidí, občanů, kteří svobodně a dobrovolně vytváří společenskou dohodu jménem „stát“??

Pak se stane, že tady v rámci covid situace „vláda“ alias naši služebníci (lat. ministři) udělá x zjevných obřích přehmatů, ať už jde o předražený nákup zdravotnického materiálu z Číny nebo pořízení polní nemocnice, která v životě neviděla pacienta nebo v rozporu s Ústavou vyhlásí nouzový stav (a v důsledku takto protiprávních opatření budou vůči státu uplatněny hromadné žaloby na náhradu škod). Ale kdo to ve skutečnosti zaplatí? No přece stát. Ale kdo je stát??? Stát jsme my. Takže všechny tyto obrovské přehmaty (našich dočasně zvolených zástupců, kteří z toho vyjdou bez ztráty kytičky) zaplatíme ve finále my coby plátci daní, totiž výpalného. My, kteří už rok ryjeme držkou v zemi a máme být odpovědní a ohleduplní...


P.S. Díky, Sašo, za inspiraci!