Voják (stejně jako policista) je člověk, který je dnes vázán rozkazem natolik, že jej musí splnit (když na tom nadřízený trvá), přestože upozorní nadřízeného na nesoulad rozkazu s právními předpisy, jinak se dopouští trestného činu neuposlechnutí rozkazu. Jedinou výjimkou je, že rozkaz musí odmítnout, pokud by se jeho splněním dopustil trestného činu.

To by ale znamenalo, že i když voják dostane rozkaz, řekněme podstoupit očkování proti covid 19, který bude zjevně v rozporu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o lidských právech a biomedicíně (neb podle těchto právních dokumentů má každý člověk právo odmítnout informovaný souhlas se zásahem do jeho integrity), tak jej přesto musí splnit (pokud na tom bude nadřízený trvat).

Podívejme se, jak dnes zní přísaha vojáka:
(pozn. - vojenská přísaha vojáků ozbrojených sil ČR platná od 1. července 2016)
„Já, voják, vědom si svých občanských a vlasteneckých povinností, slavnostně prohlašuji, že budu věrný České republice. Budu vojákem statečným a ukázněným, budu plnit úkoly ozbrojených sil a budu dodržovat právní a vojenské předpisy. Svědomitě se budu učit ovládat vojenskou techniku a zbraně, připravovat se k obraně České republiky a budu ji bránit proti vnějšímu napadení.
Pro obranu vlasti jsem připraven nasadit i svůj život.
Tak přísahám!“

Všimněme si, že v aktuální vojenské přísaze se nikde nehovoří o Ústavě České republiky, pouze obecně o právních předpisech, což je, myslím si, dost podstatná chyba, protože vojáci jsou tu přece pro nás, lidi této země, nikoliv k slepému poslouchání rozkazů toho, kdo zrovna „vládne“.
Pak mi v této přísaze chybí ještě jedna podstatná věc. Pro srovnání se podívejme, jak zněla vojenská přísaha za první republiky:

(pozn. - přísaha československého vojska z roku 1919)
"Přísaháme při všem, co jest nám svato, a v plné shodě se svým svědomím a přesvědčením, že budeme poslušni presidenta a vlády republiky Československé a všech svých velitelů, presidentem a vládou ustanovených; přísaháme, že budeme bez odmluvy plniti její nařízení vždy a všude, i v nebezpečí, bez váhání a odporu, že svých vojsk neopustíme, ale i životy své ochotně dáme na ochranu vlasti a za její svobodu; přísaháme, že budeme druh druha milovati, k sobě věrně státi, v nebezpečí se neopouštěti, ale až do konce se brániti tak, jak nám káže mužná čest a vědomí povinností občanských. Tak přísaháme!"

Člověk, i když byl ve služebním poměru, měl za první republiky vykonávat rozkazy, ovšem pouze v plné shodě s jeho svědomím. Jinými slovy, i v dnešní vojenské přísaze by správně měla být výhrada svědomí. Protože bez ní se voják stává namísto svobodného člověka ozbrojeným nevolníkem a jeho lidství je při plnění služebních povinností upozaďováno. A pak prostě hrozí, že vojenství (stejně jako další ozbrojené složky), které by tady v souladu s Ústavou (vlasti svobodných občanů) mělo být na ochranu lidství, bude namísto toho použito proti lidství a nechá se očkovat vakcínou, která ani nemá regulérní registraci v EU a bude hlídkovat na hranicích okresů... Ale proti komu vlastně? Proti vnitřnímu nepříteli? To už tady bylo.