Definici práva na odpor v článku 23 Listiny základních práv a svobod (dále jen „čl. 23 Listiny“) musel psát zenový mistr.

Jak jinak si vysvětlit, že naplnění hypotézy, tj. splnění dvou podmínek k aktivaci práva na odpor (tedy jak znemožnění činnosti ústavních orgánů, tak zároveň nemožnost účinného použití zákonných prostředků) současně fakticky znamená již situaci totalitního státu, kdy už by aplikace práva na odpor byla když ne marná, tak značně ztížená?

V komentářové literatuře k čl. 23 Listiny se doslova píše, že „účel zakotvení čl. 23 pak lze v tomto kontextu spatřovat ve snaze zvýšit šance na to, aby tento článek nikdy použit nebyl, tedy aby nikdy nedošlo k naplnění jeho hypotézy.“

Samotný pojem odpor dle komentářové literatury vyjadřuje „jakoukoliv aktivitu, která může vést k zabránění odstranění demokratického řádu lidských práv.“ Za sebe bych v rámci této aktivity vnímal smysl a společenský přínos jedině v iniciativě inspirované Gándhím nebo Husem, tj. nenásilným odporem, nikoliv husitskými bouřemi.

A teď jaká je realita ve vztahu k aplikaci práva na odpor?

Došlo k znemožnění činnosti ústavních orgánů? Poslanecká sněmovna funguje, nebyla rozpuštěna (uvidíme, co po volbách). Senát funguje. Máme prezidenta (přinejmenším tedy z formálního hlediska, někdy ani to ne). Co dělá Ústavní soud? Ústavní soud normálně stojí (to že by mohl být aktivnější, se tak nějak ví, ale většinu obyvatel to netrápí). Takže s naplněním první podmínky aktivace práva na odpor je to zatím s otazníkem.

A co nemožnost účinného použití zákonných prostředků? Tady už je situace o poznání víc alarmující. Přijetím tzv. pandemického zákona se fakticky značně ztížila, ne-li ochromila účinná možnost soudní ochrany vůči ministerským korona opatřením (v této souvislosti je dobré zmínit, že „stav pandemické pohotovosti“ může dle tohoto zákona zrušit pouze Poslanecká sněmovna a z mého pohledu už tak někdy v červnu t.r. měla učinit – a neučinila). Na druhou stranu, oponenti budou tvrdit, že zejména Nejvyšší správní soud se vůči ministerským opatřením pravidelně vymezuje (otázka je, nakolik je taková soudní ochrana ve skutečnosti účinná a neochromená výkonnou mocí, když ministerstvo vzápětí po zrušení napadeného opatření vydá opatření nové, takřka identické…). Za sebe si myslím, že Ústavní soud měl už dávno vyslovit, že tzv. pandemický zákon je v rozporu s Ústavou (čl. 9 odst. 1,2) a Listinou a měl jej zrušit (viz moje blogerské texty "Tak nám zabili Ústavu..." z 29.3.2021 a "Návrh pandemického zákona vs Ústava aneb deja vu normalizace" z 23.2.2021), leč zatím tak neučinil…

Jak vidno, s aktuálním naplněním podmínek k aktivaci práva na odpor to není tak jednoduché. Ale na druhou stranu, právo na odpor nikdo nikdy oficiálně neposvětí, nikdo z orgánů státu nemá kompetenci vyhlásit: „občané, tak teĎ je čas na odpor“, ani Sněmovna, ani Senát, ani prezident, ani Ústavní soud…
Ve skutečnosti má právo na odpor přirozenoprávní a morální význam, kdy pouze a jen sami lidé („demokracie je vláda lidu, lidem a pro lid“ – A. Lincoln) mohou k tomuto právu přistoupit (budou-li se domnívat, že jimi zvolení zástupci pro správu věcí veřejných těžce překračují své kompetence na újmu demokratického řádu lidských práv). Z faktického hlediska tak bude případné právo na odpor vždy subjektivním právem skupiny obyvatel. A půjde o to, tak jak to v demokracii bývá zvykem, jak velká skupina to bude.

Takže shrnuto, článek 23 Listiny je vlastně ústavní pojistkou, která by chtěla bránit návratu totality.

Současně je potřeba brát v úvahu, že případný odpor by měl být až jako poslední možnost (ultima ratio) a před tím by měl být aktivně hledán společenský konsensus v rámci demokratického uspořádání.

„Aplikace tohoto článku by tedy přicházela v úvahu teprve tehdy, kdyby se stát octl v hluboké krizi, kdyby ztratil svůj demokratický charakter nebo kdyby taková ztráta hrozila. To vše Listina vyjadřuje znakem dysfunkce ústavních orgánů a zákonů“ (ze zápisu z 11. schůze Federálního shromáždění ČSFR ze dne 8. 1. 1991).

V komentářové literatuře se dále uvádí, že „v případě, že podmínky práva na odpor nastanou, je nutno právo na odpor realizovat v míře nezbytné a přiměřené pro dosažení sledovaného účelu. Pro posouzení oprávněnosti odporu lze aplikovat obecný test proporcionality, tedy posoudit způsobilost zvoleného prostředku, jeho potřebnost a přiměřenost.“