V paragrafu 19 občanského zákoníku je vybroušená věta, kterou považuji za jeden z diamantů našeho právního řádu (vedle Preambule Ústavy a Preambule Listiny základních práv a svobod, které jsou trestí hodnotového směřování právního státu) a ta věta zní:

„Každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva, a tudíž se považuje za osobu.“

Krom toho, že se v té větě hovoří o vrozených lidských právech, tak je tato věta i jakousi popisnou definicí člověka (přesnější zatím nemáme, ani v rámci mezinárodního práva, pokud je mi známo). Jinými slovy se v ní říká, že člověk je něco, co má rozum a cit. Čili nikoliv jen rozum a nikoliv jen cit. Ale právě současně rozum a cit. Stejně jako když chceme chodit, potřebujeme obě nohy, levou i pravou. Z toho vyplývá, že pokud bychom používali jenom rozum a ne cit, budeme kulhat. Stejně tak, když budeme používat jenom cit a ne rozum, taky to bude kulhat (přesněji, budeme poskakovat po jedné noze).


Barokní filozof a matematik Descartes definoval člověka tezí „myslím, tedy jsem“, ve smyslu: o všem můžu pochybovat, avšak v pochybování jsem si jist sebou coby myslící bytostí. A coby matematik, zdá se, jakoby zapomněl na dvě věci.

A sice, prvně, že člověk, existence člověka, nezačíná myšlením (pochybnost=myšlenka=pohyb mysli), ale bytím a vědomím sebe sama, tj. uvědoměním si „Já jsem“ (taky myšlenka, ale dostředná, vedoucí k sobě samému nerozbíhajíc se cik cak do světa, vedoucí k pozastavení, s p o č i n u t í mysli, "nulovému stavu"; k čemuž občas dochází mimoděk na chvíli, když "koukáme doblba"), což bychom mohli zhruba přirovnat k situaci, kdy máme v autě zapnutý motor na neutrál (anebo směřujeme pozornost v rámci kruhu na jeho střed). A teprve zařazením rychlosti se auto rozjede. Stejně tak vědomí člověka může být „na neutrál“ coby pozorovatel dění kolem sebe, svého těla atd. jako krátká pauza mezi dvěma myšlenkami, jako oka-mžik anebo veliký chrám ticha mezi dvěma tóny.

A za druhé, „myslím, tedy jsem“ je často vykládáno tak, že vše vyřeší břitký rozum. Což je přístup, pro který mám coby šachista určité pochopení, ovšem současně je potřeba říct, že je to přístup, který nezapojuje srdce, cit, prožívání, přesněji pocit sounáležitosti.

V našem vědomí přitom existuje taková od narození zabudovaná „apka“ a sice svědomí, které pracuje přesně na principu souhry rozumu a citu, konkrétně pocitu sounáležitosti s ostatními bytostmi a s tím, co nás spojuje, přesahuje.

Zdá se mi (a rád bych se mýlil), že naše civilizace, „kultura“, školství, masmédia a politici, jakoby se víc a víc odkláněli od humanismu, tj. zájmu o člověka coby jednotlivce, bytosti, jejímž kompasem na plavbě životem je právě souhra rozumu a citu.

V době diktatur bylo dokonce i účelem školství, aby člověka vychovávalo jen v rovině rozumu, jako součást šiku poslušných poddaných či občanů, které lze snáze manipulovat.

Protože při plném a harmonickém propojení člověka (tj. rozumu a citu) se přirozeně uplatňuje něco, čemu říkáme "autonomie vůle" nebo "kritické myšlení", postavené na principu teze, antiteze a syntézy, které může fungovat v několika rovinách, ať už jako otevřenost různým názorům a odvaha a sebe-vědomí k činění si vlastního úsudku, postoje, rozhodnutí anebo jako samotná harmonie a spolupráce rozumu a citu. Jenomže takto celistvou bytostí lze manipulovat stěží, že…

Přijde mi, že pokud skutečně chceme budovat právní stát a společenství svobodných lidí (jak se to píše v Preambuli Ústavy), jehož prvotním zájmem je svoboda jednotlivce, je potřeba už od školky, na základkách i středních školách učit harmonii a spolupráci rozumu a citu a poznávání sebe sama.