V minulém článku jsem se zabýval rovnováhou mezi rozumem a citem a dojmem, že společnost většinově tvořená jedinci, kteří používají jedno nebo druhé ale ne oboje zároveň, je snáze manipulovatelná a že bychom proto už od školky a základek měli při učení našich dětí víc rozvíjet spolupráci a harmonii rozumu a citu a poznávání sebe sama.

Někdo by mohl namítnout, že je přece nesmysl, aby člověk nezapojoval srdce, cit, protože například v dnešní těžké době je naprosto přirozenou emocí strach…

Rád bych to detailně rozebral.

Člověk je stvoření, které, zapojí-li plně rozum a cit (a tím i svědomí), je úplnou, celistvou bytostí, která si je vědoma sounáležitosti s ostatními tvory a tím, co nás všechny spojuje a přesahuje (a kde můžeme hledat a nacházet své útočiště). A taky je dobře připustit, že život v lidském těle jako dar přichází i odchází. Tohle je přirozený stav člověka. Protože člověk je nádoba Ducha. Plným propojením rozumu a citu vytváří dokonalý, úplný kruh nebo paprsek slunce, kterému nic nechybí ani nepřebývá.


Stane-li se, že náš život ovládne strach (ne chvilkově ale v delším horizontu), může to být známka pocitu nedostatečnosti, přehlížení vlastní úplnosti, například z důvodu dřívějších těžkých zkušeností.

Něco jiného je zdravý strach, či opatrnost, když přecházíme rušnou silnici anebo plaveme ve studené vodě či máme udělat něco nového, relativně nebezpečného, na co nejsme zvyklí a překračuje to naši komfortní zónu. Ale pokud strach ovládne náš život natolik, že se dlouhodobě rozhodujeme pod jeho vlivem, možná v nás něco není v rovnováze.

Když se vrátím k nadpisu, je-li přirozený strach nebo odvaha, tak naší přirozeností je přece skutečně odvaha, která je dokonce podstatou života, bez níž by život prostě nebyl. Nemám teď na mysli odvahu typu bungee-jumping (vrhnutí se z mostu na laně) nebo vrhnutí se poslepu do hejna nepřátel (Jan Lucemburský), ale obyčejnou odvahu, třeba u dítěte učinit první samostatný krok či vyslovit první slovo, artikulovaně oslovit první lásku, zazpívat před celou třídou, jít k maturitě, i když neumím stoprocentně všechny otázky, v dětství i dospělosti odvahu učit se novým věcem, odvahu ozvat se, postavit se, vidím-li bezpráví, odvahu čelit svému strachu, trénovat, posouvat svou komfortní zónu, odvahu spoléhat se na to, co nás spojuje a přesahuje, naslouchat svému nitru, odvahu být sám se sebou…

…v takovém případě kolem nás můžou kroužit zprávy, jaké chtějí, ale my stojíme jako strom dobře opřený o své kořeny, jako kruh plně si vědomý svého středu (a tím pádem i hranic). V takovém případě může mít svůj skutečný význam lidská důstojnost, neboli autonomie vůle jednotlivce.