Po roce a půl ministerské arogance a despektu k základním hodnotám tohoto právního státu se začínám radovat z každé drobnosti, jako je třeba smírné ukončení jednoho soudního sporu, což je pro mne v dnešní době něco jako zázrak a dává to naději, protože je to důkazem, že my lidi, když na to přijde, jsme ještě pořád schopni se kultivovaně a vstřícně dohodnout i v relativně dosti vyhrocených a sporných situacích.

Včera jsem vstal před pátou, abych z Písku stihl ranní jednání na soudě v Olomouci. A musím říct, že to nakonec vůbec nebyl stres, ale naopak pohlazení na duši. Na prvním jednání ve věci se totiž podařilo uzavřít soudní smír. V dané chvíli to nejlepší řešení pro všechny zúčastněné (pokud se tedy věc už dostala před soud, kdy strany ji nebyly schopny vyřešit samy dohodou). A to je něco, co mi dává v soudnictví hluboký smysl (podobně jako za starých časů kamenné smírčí kříže). A to proto, že k dosažení soudního smíru je potřeba naplnění hned tří předpokladů, a sice lidsky vyzrálého a profesně zdatného soudce (který v tu chvíli vystupuje spíše jako facilitátor či mediátor mezi oběma stranami, než jako sudí, který má přisoudit jedné straně úspěch a druhé straně neúspěch ve věci) a ochoty obou svářících se stran učinit vzájemně vstřícný krok.

A jak jsem tak včera seděl v olomoucké soudní síni a poslouchal zapisování do protokolu, uvědomil jsem si, že zhruba před 20 lety v té přesně samé jednací místnosti jsem byl spoluúčasten na dalším soudním smíru (v jiné kauze), akorát jsem seděl zády k oknu, oproti včerejšku.

Pojem “soudní smír” věrně vystihuje obsah, kdy soud podpoří spořící se strany svým přístupem k věci k tomu, že strany po realistickém zvážení všech okolností případu naleznou win - win řešení, které je příznivé pro všechny (nikoliv kompromis, který nikdo nechce). Takové řešení sporu mimo jiné předpokládá, že strany vzájemně respektují potřeby toho druhého, přesněji, berou na ně ohled. A to ne proto, že je zrovna nebe modré a slunce jasně svítí, ale proto, že obě strany jsou schopny (či inspirovány soudcem - "mediátorem" k) odstupu a otevření se realistickému náhledu, kdy dohlédnou veškeré dopady případného dlouhodobého soudního sporu (ztráta času, energie, nákladů v porovnání s hodnotou předmětu sporu...)

Moc bych si přál, kdyby se étos smírčího řešení sporů (tj. protichůdných potřeb a zájmů jak jednotlivců, tak skupin) promítl do dennodenních mezilidských vztahů, stejně jako do vyšších pater veřejného života.

Stejně tak bych si přál, aby se např. odlišné či vyhraněné názory blogerů neřešily cenzurními zásahy, protože zrovna názorová různost přispívá k okysličování demokracie a média, která podporují svobodu projevu a pluralitu názorů, jsou něco jako střevní mikroflóra, která přispívá k imunitě celého organismu demokracie. A pokud ta mikroflóra nefunguje v plné názorové šíři, tak podle toho pak budou nejen ta střeva, ale i celý organismus, vypadat.

Lidsky nerozumím tomu, proč na Aktuálně.cz musely skončit blogy Jana Hnízdila, Jany Zwyrtek Hamplové, Jana Tománka a dalších. Tyto kroky redakce osobně považuji za nepřiměřené a nikoliv nezbytné, s ohledem na výše uvedené.

Dá se říct, že ani u mého blogu nelze vyloučit, že redakce v budoucnu shledá obsah mých článků závadným. Upřímně, není to ve sféře mého vlivu a teď sice “bloguji”, ale stejně jako jsem před tím neblogoval, tak zcela určitě zase jednou blogovat nebudu.

To mi připomíná, co říkal, tuším, někdo už hodně dávno (jako by to bylo včera), a sice, že skutečně nevíme dne ani hodiny... (a ono to v sobě implikuje hlubokou důvěru v Život, ačkoliv nevíme dne ani hodiny).