Dávné jsou doby, kdy se v drogerii dostala za pár haléřů spousta chemikálií a několik gymnazistů z každé třídy mělo doma laboratoř. Dnes chemie s převahou vítězí coby nejnenáviděnější školní předmět. Ponejvíce proto, jak je zpupná.
Tímto tématem jsem se trápil a napsal jsem o tom následující úvahu pro časopis Chem. Listy 104, 753-755 (2010)
http://www.chemicke-listy.cz/docs/full/2010_08_753-755.pdf

Když jsem nastupoval před více než padesáti lety na pražskou VŠCHT, bavila mne hlavně matematika a byl jsem posedlý redukcionistickými představami. Vím, že při zkoušce z filozofie jsem trochu šokoval zkoušející tím, že jsem za vrcholné filozofy prohlásil generaci Newtona, Descarta a Leibnize, kteří začali převádět přírodní zákony na problematiku matematické analýzy. Těšil jsem se, že mi budou sděleny definitivně platné zákony kvantové mechaniky, se kterými pak zručný a pracovitý matematik s velkým počítačem postupně objasní deterministicky všechny procesy v přírodě, technice a časem i v lidské duši a ve společnosti. Avšak při promoci jsem jen mohl konstatovat, že se na to trochu pozapomnělo. Přijal jsem tehdy fakt, že takovou výsadu mají mágové jako Koutecký nebo Zahradník, a v další práci chemického inženýra mi to ostatně nechybělo.

Po pár letech jsem s hrůzou zjistil, že sice svým dětem mohu poradit i v předmětech jako jazyky a dějepis, kterými jsem ve škole nikterak nevynikal, avšak že zůstávám zcela bezradný před jejich chemií.

Mám temné podezření, že středoškolská chemie se stala rukojmím lékařských fakult, které potřebovaly na něčem testovat, jak jsou maturanti schopni učit se něčemu, čemu není třeba rozumět. Aspoň učitelé chemie se rodičům žáků omlouvali, že to z takového důvodu musejí probírat. Zamlčeli, že se to také pohodlně zkouší. A fakulty si už zvykly vychovávat učitele k tomuto obrazu. Takže středoškoláci mají umět recitovat mantry o elektronových orbitalech, hybridizaci, v lepším případě umějí umísťovat do chlívečků šipečky, případně i nakreslí Schroedingerovu rovnici, o jejíž matematické povaze nemohou mít valné potuchy. (Pořádně jí v naši zemi rozumí jen pár desítek vyvolených a dovede pomocí ní leccos v chemii vysvětlit. Z nich jen zlomeček kvantově-chemických velekněží z toho umí dokonce teoreticky vytěžit i něco úplně nového.)

Je možno závidět kolegům fyzikům, že podobným postupem nezačínají výuku přednášením speciální teorie relativity. Nejdříve ji zcela pominou; dům se také zpravidla nezačíná stavět instalací internetu. Při výuce rovnováhy na páce fyzikové v prvním plánu dokonce klidně ignorují, že Země je kulatá a točí se. I s tímto jsou totiž získané výsledky praktické; dobře slouží jak při objasňování běžných jevů tak i při konstrukci strojů. Vnímavým žákům zůstává pocit existence výšin kvantové fyziky či astrofyziky jako tajemná výzva.

Dávné jsou doby, kdy se v drogerii dostala za pár haléřů spousta chemikálií a několik gymnazistů z každé třídy mělo doma laboratoř. Dnes chemie s převahou vítězí coby nejnenáviděnější školní předmět. Ponejvíce proto, jak je zpupná.

Takže tu máme generaci, která se dusí v případě, když se jí dostane do plic trochu dusíku, všechny plasty se pro ni jmenují igelit a všechna éčka (včetně kyslíku a vitaminu C) by zakázala. Máme učitele, kteří se bojí strčit do octa lakmusový papírek, všechno je jedovaté a nebezpečné a spousta středních škol vymýtila z pohodlnosti laboratoře pod záminkou, že jsou drahé. Protože mezi technickou a pedagogickou přírodovědnou chemií vládne leckde jakási bezdůvodná štítivost, jsou středoškolští učitelé většinou úplně odtržení od průmyslové reality. Studentské referáty, které se objevují na webu, bývají beznadějně archaické: kyselina sírová se vyrábí z pyritu komorovým procesem nebo ocel se vyrábí v Martinských pecích, alkany jsou nereaktivní (co je to asi petrochemie?), ethylen se získává při zrání jablek atd. Komická fakta najdeme i ve vzorové maturitě z chemie.

Snad by bylo zdravé, kdyby se chemie vrátila na základní škole k jednoduchosti; že hlavně to je něco jako lego stavebnice z prvků (kterých je sice přes sto, ale základní chemickou zajímavost má ani ne třicet) a připomenula, jak působí oxidační, redukční, kyselá a zásaditá činidla.

Středoškolákům by snad mohl k tomu přibýt nějaký prostší avšak názornější model atomu; třeba ten náš starý s červenými kuličkami s nápisem mínus. Tím se dá s koncepcí elektronového oktetu a s trochou geometrické představivosti slušně vysvětlit chemická i iontová vazba natolik, že to k všeobecnému vzdělání v obecné chemii docela postačí. Kapitola o teoreticky komplikovanějších modernějších modelech atomů a molekul sice nechybí v žádné americké učebnici chemie pro bakaláře, ale na běžných amerických Colleges, nemá za úkol sloužit coby energetická bariera cesty k chemickému vzdělání nýbrž to je návnada pro zvídavější studenty. Těch pár, které chemie zaujme, se může dále těšit na to, jak jim hlubší pohled na chemii poskytnou vysokoškolští kantoři, kteří tomu také pořádněji rozumějí.

Všude by bylo trvale zapotřebí vysvětlovat, že chemie není statickou hotovou vědou, zapsanou už v nějaké webové ...pedii, ale že to dlouho bude také vzrušující oblast sbírání zkušeností experimentálního i teoretického výzkumu jako cesta k porozumění přírodním dějům, k jejich rozumnému ovlivňování a průmyslovému využití.

A že to je výzva pro pracovité chytré mozky i šikovné ruce.

Přestože jsem se už s neskrývanou nechutí doučil dnes u nás běžně probíranou zpupnou a nenáviděnou středoškolskou chemii, pořád jí moc nerozumím. Avšak stále si myslím, že to ani není škoda.