Tím nemyslím počestné povolání účetních.

Mám na mysli takzvanou ekonomickou vědu. S jistými jejími výseky jsem se musel povinně seznamovat před půl stoletím, kdy mi ji během vysokoškolského studia zhnusili marxisticko-leninští vykladači. Po složených zkouškách jsem se s příslušnými do hlavy nacpanými floskulemi vypořádal zcela bulimicky, a dodnes této ztráty neželím.

S odstupem času jsem však došel k mírnějšímu stanovisku, že ten nejvousatější klasik Marx udělal kousek vědecké práce. Ve svém Kapitálu vytvořil totiž nový pojmový systém politické ekonomie, docela dobře postihující to, co se odehrávalo tehdy v německém prostoru a blízkém okolí.

Tento, v poslední době častěji skloňovaný Marx nejen pojmenoval problém, ale s poněkud méně zarostlým Engelsem také vytvořili hypotézu, že se problémy vyřeší tím, když následující období bude patřit proletariátu. Měli za to, že se to nejprve podaří v Německu.

My, co se živíme „tvrdými“ vědami, jsme zvyklí, že se hypotézy sluší ověřovat experimentem, a že teprve ověřená teorie má určitou předpovědní sílu. Ekonomické experimenty však jsou poněkud zdlouhavé, drahé a nebezpečné.

Při následujících experimentech s diktaturou proletariátu se do čela ve všech případech postavil socializmem se zaklínající, avšak psychopatický vůdce se svou kamarilou. Ať už Hitler se svou národně socialistickou dělnickou stranou (Nazi) právě v Německu, Lenin a Stalin s bolševiky v sovětském Rusku, Mussolini v Itálii, později Mao v Číně, Pol Pot v Kambodži, Chávez ve Venezuele, dynastie Kimů v Koreji a leckde jinde pár dalších, více či méně pozoruhodných diktátorů. Fuj.

Celá historie 20. století ukázala, že Marxova vize diktatury proletariátu nebyla tedy chybná, avšak jakýkoliv pokus o její praktickou aplikaci nevedl do ráje, nýbrž pravidelně a patrně zákonitě do pekel. Nebylo výjimek.

Také v tvrdých vědách občas dochází k selhání teorií při konfrontaci s praxí. To však je vždy inspirací k vylepšování, doplňování a opravování teorií. Marxismus-leninismus a tzv. vědecký komunizmus však za sto let praxe s ničím chytřejším nepřišel. Asi to nejde.

Kéž by moderní ekonomická věda se všemi svými nobelisty pomohla nějak lépe celému lidstvu a nejen pár finančnickým šíbrům. Třeba kdyby uměla předpovídat ty nejpalčivější děje, k nimž patří třeba konjunktury a krize, alespoň s takovou přesností, jako to dovedl biblický Josef (Genesis 41) na základě výkladu faraonových snů. Nevážím si ekonomických věd obecně.

Jedna skupinka ekonomů, která se vyklubala z prognostického hnízda (Komárek, Dyba, Klaus, Dolejš, Zeman, Dlouhý, Ježek, Ransdorf, …), nám vytvořila nedávno zdánlivě pluralitní společnost několika stran, a posléze ze stranického systému udělali takovou bramboračku, že si dnes získávají oblibu podivní dobrodruzi.

Zatím mi nikdo nebyl schopen vysvětlit, čemu užitečnému ekonomové prospívají; asi nejsem dost chápavý. A tak je prostě nemám rád.