Tento rok je dvoustým výročím vynálezu zařízení, které znají dnes děti jako odrážedlo. Při té příležitosti mi vytanula vzpomínka na rychlo zhotovenou kresbičku ze školy, s textem „Kollár jede na drezíně za Mínou“.

Jal jsem se po této skutečnosti pátrat a hledal jsem na to odkaz ve sbírce „Slávy dcera“. Pominul jsem obecně známý prolog, který je spíše než obsahem znám jako kostrbatý pokus vnutit češtině časoměrný rytmus elegického distichu. Za ním následuje již formálně prostší struktura mnoha stovek sonetů, označovaných jako znělky a seřazených do pěti zpěvů. Námětem je to lyrický blábol, vzývající jakousi Mínu a notně zamotaný pseudohistorickými exkurzemi do hypotetické slovanské mytologie. Není to vskutku lehké čtení a snad to může soustavně vydržet jen mimořádně otrlý literární badatel. Naštěstí již v prvním zpěvu „Sála“ jsem narazil na 40. znělku, která se od ostatního díla vzácně odlišuje svým pozitivním zněním. Posuďte sami:

Abych pak běh zrychlil kroku svého
A si času při tom uspořil,
Koupil jsem stroj, kterýž utvořil
V Manheimě Drais roku příomného;
Jest to vůz, kůň, pěchour spolu, trého
Prospěch vtip tu v jedno zatvořil,
Aby člověk i noh nemořil
I se vyhnul smerti pádu zlého;
Dräsina se volá od nálezce,
Za půl hodiny lze přijeti
Z Jeny k Lobdě v přípravě té hezce;
Ona nejen lásce krátí dráhu,
Než jak tělo učí držeti
Tak i ducha vždycky rovnováhu.

Abych vysvětlil některé kontexty tak připojuji: Ján Kollár, původem ze slovenských Mošovců, působil v Durynské Jeně jako student evangelického bohosloví a našel zde zalíbení ve Frederice Wilhelmině Schmidtové, dceři pastora z osady Lobeda jižně od Jeny. Aby si to zdůvodnil ve svém vlasteneckém postoji, stylizoval si ji jako potomka Polabských Slovanů („Slávy dceru Mínu“). Z centra Jeny to mohlo být do Lobedy asi 6 km, což překonat v půl hodině na bytelném dřevěném stroji po nevalných cestách byl asi slušný výkon. Rodiče Míny tomu vztahu nepřáli, leč vytrvalost slavila úspěch; po sedmnácti letech se s ní Kollár oženil. Působil pak jako pastor v Pešti a později jako profesor archeologie ve Vídni. Pro Slováky proslul jako tvrdošíjný stoupenec češtiny a zásadní odpůrce Štúrova jazykového experimentu. Jako perličku je možno také dodat, že slávy dcera Mína se česky nenaučila do smrti a děti vychovávala čistě německy.

Z dnešního pohledu lze uvedenou znělku pokládat za reklamu. Karl von Drais však jistě nepotřeboval propagaci svého zboží v jakémsi podivném jazyce, takže Kollár to zřejmě sepsal zcela nezištně z čisté radosti z pohybu na odrážedle. Který reklamní kreativec by však dnes byl schopen sepsat sonet?