Před téměř čtvrt tisíciletím císařovna Marie Terézie přijala myšlenku, že by se všem poddaným mělo umožnit zvládnutí čtení, psaní a počtů.
Dnes máme povinnou školní docházku a většině populace už je umožněno dospět k maturitě. A to bez školného.
A mělo by tomu tak být i se vzděláním vysokoškolským?

Před téměř čtvrt tisíciletím císařovna Marie Terézie přijala myšlenku, že by se všem poddaným mělo umožnit zvládnutí čtení, psaní a počtů. Dnes máme povinnou školní docházku a většině populace už je umožněno dospět k maturitě. A to bez školného.
Přitom ambiciózní rodiče snaživých dětí mohou třeba za těžké školné využít prestižních soukromých škol, kde je poskytováno výjimečné vzdělání; v lepším případě se tam děti také setkají s vysoce talentovanými nezámožnými spolužáky, podporovanými stipendiem.
Zámožní rodiče tupých potomků jim zase mohou koupit maturitu na některém soukromém ústavu nevalné pověsti. Případně potom mohou přikoupit bezcenný, avšak ornamentálně vyvedený diplom z nějaké instituce, tvářící se jako univerzita.

Nicméně přistupme se k tomu, co patří k vysokoškolskému vzdělání občanů, na jehož financování bychom se měli všichni svými daněmi prostřednictvím státu podílet. Určitě potřebujme nějaké dobré lékaře, učitele, inženýry. soudce a pestrou škálu dalších vzdělaných odborníků v rozličných odvětvích, udržujících kulturní, sociální, vědeckou a technickou úroveň národa.
Vysokoškolské vzdělání jim poskytuje i kvalifikaci, nezbytnou k tomu, aby mohli být zaměstnáváni v náročnějších a poněkud lépe placených zaměstnáních. Absolventovi se tak může časem navrátit finanční investice, kterou do studia jeho rodiče a ostatně i on (ztrátou na ušlém platu) vkládají. Pomiňme tady již existující tržní prostředí soukromých vysokých škol, které často představují obdobné extrémy jako soukromé školy střední.

A dostáváme se k delikátní otázce školného na veřejnoprávních vysokých školách – kolik do toho má investovat student? Především si ujasněme o kolik peněz jde. Měsíc studia jednoho studenta na některé finančně náročnější univerzitní fakultě přijde dnes veřejnost přibližně na výši jedné minimální měsíční mzdy. Je to mnoho nebo málo? Takovou sumu např. už několik milionů českých občanů, bohatších i chudších, bylo bez povyku, demonstrací a stávek ochotno zaplatit za ani ne padesátihodinový kurs řízení osobního auta. A přitom by se dnes dala pokládat znalost řízení auta téměř za podmínku všeobecného vzdělání.

Já osobně bych se za finanční spoluúčast studenta, kryjící alespoň pár procent nákladů, přimlouval. Ideální představou je, že si student půjčí u banky, zaplatí univerzitě školné, díky tomu se při studiu projeví větší náročnost a odpovědnost jak na straně studentů, tak na straně pedagogů, a po promoci bude absolvent, vědom si své ceny, za svou kvalifikovanou práci oprávněně žádat příslušně vyšší odměnu, aby tak mohl vrátit bance peníze. V souhrnu vlastně to školné zaplatí zaměstnavatel škole za dobře odvedenou práci a všichni jsou spokojeni. V řadě zemí tento systém jíž dlouho úspěšně funguje a nepůsobí to dokonce asociálně.
Extrémně nenadané a líné, kteří nejsou schopni vysokoškolské vzdělání zvládnout, by se mělo podařit eliminovat bez větších nákladů hned v raných počátcích. Ztrátu by utrpěli pochopitelně ti, kdož pokládají povrchní studium méně praktických oborů za zábavné prodloužení dětství, aniž mají zájem se tím připravovat na užitečnou činnost.

Na závěr budu spekulovat (nebijte mne, rád bych se mýlil), že poslanci a vláda se k zavedení školného pro veřejnoprávní vysoké školy nedostali z pochopitelných důvodů: nikdo si asi nedovede v úplnosti představit, jak by se všechno zamotalo v přechodném období, jak by to zkomplikovalo administrativu, kolik by to přineslo nespravedlností, a kde by se na tom jaký darebák uměl přiživit.
Navíc se z povýtce věcné problematiky stalo politikum a v labilním politickém systému žádná vláda nechce riskovat v něčem, co přinese ovoce až po několika letech, zejména když opozice namístě spolupráce na rozumných projektech dychtivě čeká na každou chybičku.

Škoda promarněných šancí.