Festina lente (spěchejme pomalu)
Již dnes, když jedu po dálnici, vzpomínám nostalgicky na klidný silniční provoz v Americe. Avšak zešílevší skupina rychlostí posedlých poslanců touží vyvolat na našich dálnicích ještě větší chaos.
Když jsem měl poprvé vyrazit autem po Americe, trpěl jsem trochu nejistotou. Znal jsem již newyorská auta obouchaná z parkování nárazník na nárazník, blatník na blatník a vybavovaly se mi automobilové honičky z akčních filmů.
Skutečnost mne překvapila. Přestože téměř všechny vozy tam jsou silnější než běžný evropský průměr, na silnicích se dodržuje předepsaná rychlost, která je mimo obce 55 m.p.h. (88 km/h) a na velkých dálnicích 65 m.p.h. (104 km/h). Řidiči si v "zemi neomezené svobody" dovolí riskovat překročení této rychlosti nanejvýše o 10 m.p.h., čímž se na dálnici přiblíží rychlosti 120 km/h. Takovým překročením riskují ještě únosnou pokutu na úrovni asi $100, větším překročením rostou pokuty astronomicky a navíc pojišťovna vyměří příště viníkovi vyšší sazbu za pojistku. Jedete-li ve Spojených státech podle předpisů, nestane se vám také, že by vám do zrcátka nějaký netrpělivec zuřivě blikal. Zatímco u nás je nedodržování dopravních předpisů (hrubiánské chování, manželská nevěra atd.) výrazem chlapáctví, v USA to může veřejně známou osobu zcela znemožnit. Předepsanou rychlost dodržoval i playboy, který mne vezl šestilitrovým sportovním pontiacem.
V posledních letech u nás vymizela řada pomalých vozidel a jízda na hranici maximální povolené rychlosti se tím stala i v hustším provozu bezpečnou a příjemnou, zejména trefíte-li na dobu kdy vás neohrožuje žádný týnejdžr testující odcizené auto, ani politik spěchající na tenis nebo na svatbu, či jiný samolibý mistr zeměkoule.
Co stále zpomaluje provoz, je místy nesmyslné omezování rychlosti. Na rozdíl od Evropy, v USA zřejmě jezdí podle předpisů i obecní a státní úředníci i policisté, takže jsou schopni zařídit, že v obci se mění v zájmu bezpečnosti maximální rychlost uvážlivě třeba i každých 200 m. Proč musí u nás být konec omezené rychlosti umístěn přesně proti obecní tabuli daleko za posledním stavením obce, proč se má jet padesátkou tam, kde není důvod k pohybu chodců ani zvýšená pravděpodobnost nějaké složitější dopravní situace. Důsledkem toho je jen a jen pokles vážnosti předpisů. Rychlostí na dálnicích se už moc nedohoní. Kdyby se dalo jet z Prahy do Brna rychlostí 160 místo 130, ušetřilo by se tím asi čtvrt hodiny. Stojí to za to?
Vzhledem k tomu, že typické auto našich silnic, vůz střední třídy, se na dálnici české kvality už při 130 km/h přestává cítit dobře, další zvýšení dovolené rychlosti by mělo za následek nový chaos. Pokud by i přitom zůstalo překročení rychlosti o 30 km/h pouhým přestupkem, musely by se stavět dálnice s dalším pruhem i pro darebáky, riskující jízdu dvoustovkou.
Snad bych si ještě uměl ušetřit na auto stejně silné jaké mají ti rychlostí posedlí poslanci, ale stejně proti zvýšení povolené rychlosti na dálnicích jednoznačně jsem.
Proč si nebrat vzor z Ameriky i v něčem rozumném?
Když jsem měl poprvé vyrazit autem po Americe, trpěl jsem trochu nejistotou. Znal jsem již newyorská auta obouchaná z parkování nárazník na nárazník, blatník na blatník a vybavovaly se mi automobilové honičky z akčních filmů.
Skutečnost mne překvapila. Přestože téměř všechny vozy tam jsou silnější než běžný evropský průměr, na silnicích se dodržuje předepsaná rychlost, která je mimo obce 55 m.p.h. (88 km/h) a na velkých dálnicích 65 m.p.h. (104 km/h). Řidiči si v "zemi neomezené svobody" dovolí riskovat překročení této rychlosti nanejvýše o 10 m.p.h., čímž se na dálnici přiblíží rychlosti 120 km/h. Takovým překročením riskují ještě únosnou pokutu na úrovni asi $100, větším překročením rostou pokuty astronomicky a navíc pojišťovna vyměří příště viníkovi vyšší sazbu za pojistku. Jedete-li ve Spojených státech podle předpisů, nestane se vám také, že by vám do zrcátka nějaký netrpělivec zuřivě blikal. Zatímco u nás je nedodržování dopravních předpisů (hrubiánské chování, manželská nevěra atd.) výrazem chlapáctví, v USA to může veřejně známou osobu zcela znemožnit. Předepsanou rychlost dodržoval i playboy, který mne vezl šestilitrovým sportovním pontiacem.
V posledních letech u nás vymizela řada pomalých vozidel a jízda na hranici maximální povolené rychlosti se tím stala i v hustším provozu bezpečnou a příjemnou, zejména trefíte-li na dobu kdy vás neohrožuje žádný týnejdžr testující odcizené auto, ani politik spěchající na tenis nebo na svatbu, či jiný samolibý mistr zeměkoule.
Co stále zpomaluje provoz, je místy nesmyslné omezování rychlosti. Na rozdíl od Evropy, v USA zřejmě jezdí podle předpisů i obecní a státní úředníci i policisté, takže jsou schopni zařídit, že v obci se mění v zájmu bezpečnosti maximální rychlost uvážlivě třeba i každých 200 m. Proč musí u nás být konec omezené rychlosti umístěn přesně proti obecní tabuli daleko za posledním stavením obce, proč se má jet padesátkou tam, kde není důvod k pohybu chodců ani zvýšená pravděpodobnost nějaké složitější dopravní situace. Důsledkem toho je jen a jen pokles vážnosti předpisů. Rychlostí na dálnicích se už moc nedohoní. Kdyby se dalo jet z Prahy do Brna rychlostí 160 místo 130, ušetřilo by se tím asi čtvrt hodiny. Stojí to za to?
Vzhledem k tomu, že typické auto našich silnic, vůz střední třídy, se na dálnici české kvality už při 130 km/h přestává cítit dobře, další zvýšení dovolené rychlosti by mělo za následek nový chaos. Pokud by i přitom zůstalo překročení rychlosti o 30 km/h pouhým přestupkem, musely by se stavět dálnice s dalším pruhem i pro darebáky, riskující jízdu dvoustovkou.
Snad bych si ještě uměl ušetřit na auto stejně silné jaké mají ti rychlostí posedlí poslanci, ale stejně proti zvýšení povolené rychlosti na dálnicích jednoznačně jsem.
Proč si nebrat vzor z Ameriky i v něčem rozumném?