Od roku 1997 mají rodiče možnost střídavé a společné porozvodové péče. Za 24 let jsme se v tomto zákonném rozhodování neposunuli jako stát ani o krok. Základním předpokladem modelu střídavé výchovy dítěte je totiž nezbytnost, že oba rodiče musí spolupracovat. Ve skutečnosti ve střídavé péči zůstávají děti, které jeden týden tráví s otcem, který nenávidí jejich matku, a druhý týden tráví s matkou, která nenávidí jejich otce. Nejhorší z nejhorších rodičů ještě svou nenávist k druhému rodiči svých dětí ventilují veřejně na sociálních sítích i v médiích.

Stát se naučil zjednodušit si ochranu dětí znesvářených rodičů. Místo prosazení zájmů dítěte necháme na rodičích, aby započatý masakr na dítěti dokonali. Nikoho nezajímá, jak probíhá proces socializace dítěte, zda se nerozvíjí u dítěte porucha chování či nemá psychosomatické potíže. Pokud by to systém nastavený k ochraně práv dítěte dělal, nebylo by možné, aby neodhalil dětské oběti modelu střídavé péče. Kontrola toho, jak dítě vnímá ve střídavé péči okolní svět, je nulová. Někdo rozhodne a nikdo již nekontroluje, zda rozhodnutí o střídavé péči bylo správné.

Mozek dítěte, které žije mezi dvěma rodiči ventilujícími vzájemnou nenávist, je neustále traumatizován. Tato traumata vedou k trvalým následkům a poškozují dítě především v osobnostním vývoji. Tyto děti trpí dlouhodobě neuspokojením základních potřeb, a to potřebou bezpečí, potřebou lásky a potřebou uznání. Jsou ohroženy v dospívání psychosomatickými potížemi, poruchami chování, nízkým sebesystémem, depresemi, rozvojem sebevražedného chování, poruchami příjmu potravy a jinými závislostmi. Další možné diagnózy, které se mohou v životě traumatizovaného dítěte objevit, je zbytečné vypisovat. Nestačila by nám tato stránka.

A co udělá rodič problémového dítěte? Svalí veškerou vinu za potíže dítěte na druhého rodiče. V této praxi se oba dva rodiče sjednotí a je to jejich jediná shoda. Marná bývá i snaha vnímavějšího rodiče o změnu životních podmínek dítěte. Rodič, který upozorňuje na to, že střídavá péče dítěti neprospívá, je systémem považován za potížistu. Rodič, který tvrdí, že dítě je v pořádku a že je spokojené se střídáním domovů, nemá o svém dítěti ve skutečnosti ani potuchy a je vůči signálům dítěte lhostejný. Častokrát je skutečným motivem ke střídavé péči nikoliv láska k dítěti, ale touha po pomstě druhému rodiči. Někdy také vítězí naivní představa, že to bude levnější.

Když soud vynese rozsudek o dítěti, již neřeší, jaká je skutečná životní realita. Podmínkou střídavé péče je také to, že dítě je jeden týden s matkou, ženou, a druhý týden s otcem, mužem. V praxi se ukazuje, že řada mužů netráví s dítětem stanovený čas a svěřuje dítě do péče další ženy, a to milenky či více milenek nebo své matky. Dítě žije jeden týden s jednou ženou a druhý týden opět se ženou. Tyto ženy nespolupracují. Není kontrola nad tím, zda skutečně oba rodiče ve stanoveném čase s dítětem jsou, komunikují s ním, přečtou dítěti pohádku, připraví jídlo, pomohou s úkoly do školy a podobně.

Další model, který se ke střídavé péči váže a není registrován v žádné databázi, je ten, kdy dítě zůstane, třebaže je soudem stanovená střídavá péče, ve výhradní péči jednoho z rodičů, a druhý nemusí zasílat žádné výživné. V okamžiku, kdy stav dítěte se stabilizuje, rodič, který zůstává na vše sám, raději nekontaktuje soud a neusiluje o výživné, aby bezpečí dítěte nebylo opět ohroženo a model střídavé péče se nevrátil do starých a velmi nebezpečných kolejí. Toho využívají rodiče s problematickou osobností a orientovaní na peníze. Je to jednoduché. Dítě napřed několik měsíců ničí a zničené předají druhému rodiči, aby mohli definitivně ze života dítěte zmizet bez placení. Domnívají se, že dítě si to nebude pamatovat. To je velmi častý omyl bezcitných rodičů, kteří si neuvědomují, jak dítěti ubližují a zapomínají na to, že dítě není dítětem navždy. Dospělý jedinec, který byl v dětství traumatizován, to vždy rodičům vrátí i s úroky. Osamělých starých nemocných lidí, kteří mají potomky, žije okolo nás spousta. Málokdo z nich si však přizná, že chyba je na jejich straně.

Velmi nebezpečné je matení veřejnosti o kvalitách střídavé péče. Na stránkách, především bulvárních a bohužel sledovaných nejvíce, se objevují informace o bezvadné střídavé péči dětí známých osobností. Vytváří se dojem, že slavní lidé vždy děti mají ve střídavé péči. Není to pravda. Ovlivňování veřejnosti potřebují ti jedinci, kteří v roli rodičů selhali. Potřebují totiž zlepšit svůj veřejný obraz a vnutit okolí, že v současnosti jsou skvělými rodiči, kteří své děti milují a pečují o ně. Střídavá péče neznamená, že si dítě půjčím na hodinu týdně, pořídím fotografie, které umístím na sociální sítě, aby všichni viděli, jak skvělý rodič jsem, ale znamená, že s dítětem jsem v průběhu jednoho roku alespoň 182 dnů, kdy se o dítě skutečně starám. Vzhledem k umělecké či sportovní vytíženosti těchto lhářů je to nemožné.

V naší zemi se dosud nezveřejnil výzkum, který by vhodně zvoleným dotazováním prokázal, kdy model střídavé péče může fungovat. Přitom je to snadné. Je to pouze v těch případech, kdy rodiče jsou zralí rozumní lidé milující své děti. Tito rodiče velmi rychle zjistí, že střídavá péče dítěti neprospívá a najdou jiné řešení. Nejčastěji je to přechod k modelu společné péče. Dítě je tedy velmi často v kontaktu s oběma rodiči, například v průběhu jednoho dne. Otec i matka spolupracují a domlouvají pravidla tak, aby to bylo k prospěchu dítěte. Oba rodiče se o dítě starají, nepotřebují pomoc dalších osob, protože mají dostatek volného času. Rodiče jsou společnými silami schopni nastavit mantinely vzdorovitosti dítěte v období dospívání a dítě nemůže využívat spory mezi rodiči. Tuto skupinu dětí, které oficiálně jsou ve střídavé péči, ale ve skutečnosti je to společná péče, nikdo nezkoumá a neusiluje o změnu postojů těch, kteří rozhodují o osudu dítěte.

Nejhorší řešení, které si systém může zvolit, je, že dítě je sebráno jednomu rodiči druhým za doprovodu policie. Je velmi jednoduché znesvářeným rodičům dítě rozdělit na půl, aby si každý z nich zničil svou polovinu. Mnohem složitější a nákladnější je s rodinou pracovat tak, aby dítě mezi rodiči netrpělo. V naší zemi nikdo neusiluje o to, aby se děti nestaly kořistí nezralých a častokrát bezcitných rodičů. Nepřesvědčujeme a nepředkládáme důkazy o tom, jak zrůdné chování rodičů a systému ničí dětskou duši. Asi máme málo bezdomovců, feťáků, alkoholiků, asi potřebujeme ještě větší nárůst sebevražednosti u dospívajících. Nezničí nás zhoršující se životní prostředí, ale naše lhostejnost. Z dětí, které systém poškodí, se stanou dospělí lidé, kteří systému, především zákonům, a společnosti věřit nebudou.

Pokud znáte rodiče, který tvrdí, že jeho dítě zvládá střídavou péči bez potíží, můžete tomuto tvrzení věřit jen v tom případě, kdy oba rodiče přešli na společnou péči a jsou schopni se dohodnout. Nejspíš ani netuší, že je jejich dítě ve společné péči. Náš stát by snad konečně po čtvrt století mohl zlepšit informovanost veřejnosti o rozdílech mezi střídavou a společnou péčí o dítě. Bez zlepšení informovanosti veřejnosti, a to jak odborné tak i laické, se situace dětí umístěných do střídavé péče nemůže zlepšit.