Bezcitnost je chápána jako nedostatek citů, empatie či lidskosti. Synonyma, která se v českém jazyce objevují, jsou například krutost, lhostejnost, chlad, tvrdost a podobně.

I jedinec, který má vysokou emoční inteligenci, sociální dovednosti a je empatický, může v komunikaci s druhým člověkem chybovat a být vnímán jako bezcitný. Ovšem empatie nám umožňuje definovat podle projevů druhého člověka jeho emocionální stav. Empatický jedinec si obvykle rychle uvědomí své neadekvátní chování a ihned ho změní či se omluví. Každý z nás může pod tlakem určité situace selhat a může zvolit chování, které je nevhodné a druhého poškodí. Ovšem stupeň emoční inteligence včetně empatie nedovolí opakovat chyby v komunikaci. Postupně v průběhu dospívání přebíráme roli zralé a emocionálně vyrovnané osobnosti, která se bezcitně nechová.

Bezcitnost jako trvalá součást chování jedince se projevuje u lidí s osobnostní poruchou, která v průběhu života přetrvává a graduje. Tito lidé jsou reálnou hrozbou pro své okolí. Bezcitnost u nich zakoření ještě v dětství jako součást osobnosti, která není schopna chápat své emoce, tudíž nechápe ani emoce ostatních. Jsou to jedinci zcela emocionálně nezpůsobilí, což se navenek projevuje v jejich chování. Zafixují si agresivitu jako jedinou formu sebeprosazení. Bezcitný dospělý jedinec se nezmění a má negativní dopad na ostatní lidi. Využívá okolí pro své osobní potěšení či zisk. Nezajímá se o pocity či život obětí svých zájmů. Je schopen lhát, manipulovat, a když nedostane, co chce, mstí se. Jestliže se takové patologické osobnosti nedaří, vyvolá chaos. Pravidla neustále mění a mistrně dokáže tímto způsobem navodit situaci, kdy nikdo nemůže vyhrát. Bezcitní jedinci považují lidi v okolí či v nižší sociální pozici za pouhé předměty. Věří tomu, že lidé jsou tu od toho, aby podváděli a kradli a sebe vnímají jen jako oběť ostatních. Nejsou schopni kompromisu či dohody. Pokud někdo usiluje o mocenskou rovnováhu, je bezcitným agresorem vnímán jako problém, který se musí odstranit. Bezcitnost je bezedná jáma, do které může spadnout jakékoliv množství lidí. Záleží jen na nich, zda se dokáží z té bezedné jámy společnými silami vyhrabat.

Na rozdíl od bezcitnosti pojem moc nelze jednoznačně definovat, protože existují různé koncepce moci. Pokud bychom si vypomohli definicemi z četných Slovníků, mohli bychom tam číst, že moc je chápána jako schopnost jedinců nebo skupin prosadit vlastní zájmy i přes odpor druhých. Moc se uplatňuje ve všech společenských vztazích a znamená označení vyšší pozice ve společenském vztahu.

V historii lidstva existovalo mnoho forem uspořádání společnosti. Organizace jednotlivců je známá a dobře pozorovatelná i mezi zvířaty. V naší zemi existuje státní moc, kterou chápeme jako schopnost státu vnutit svou vůli subjektům, kteří jsou v dosahu jeho právního řádu. Hypoteticky si představme situaci, kdy státní moc ovládá bezcitná osobnost, která se samozřejmě obklopuje stejně bezcitnými osobnostmi. Co se stane se státem, který je řízen bezcitnými lidmi v době krize, kdy jsou empatie, soucit, pochopení potřeb jedince, znalost fungování sociálních skupin či vývojové odlišnosti různých věkových skupin nezbytné? Odpověď je jednoduchá. Velké množství lidí spadne do bezedné jámy.

Aby společnost mohla dobře fungovat, musí ji tvořit jedinci, kteří vyrůstali v bezpečném a srozumitelném prostředí. Naše budoucnost bude mít takovou úroveň, jakou nám zajistí současná generace dětí. Pokus, který provedli bezcitní mocní na našich dětech, je neodpustitelný. Rok života dítěte bez sociálních kontaktů má jinou délku než rok dospělého zralého člověka. Obrazovka není dobrá chůva a nemůže být dobrým učitelem. I ten sebenadanější didaktik narazí na potíže komunikace přes obrazovku, například nemožnost zrakového kontaktu, nepozornost dětí, vypadávání internetu a spoustu dalších. Spoléhat na to, že česká rodina přežije i několikahodinovou každodenní výuku dětí dlouhé měsíce, je nesmyslné. Uveďme si běžný příklad české rodiny. Oba rodiče potřebují pracovat osm hodin denně. Výuce dítěte na prvním stupni je nezbytné věnovat denně několik hodin. S počtem dětí se čas trávený vyučováním a nahrazováním školního vzdělávání počet hodin navyšuje. Rodič by tak potřeboval, aby den trval nikoliv 24 hodin, ale minimálně několik hodin navíc, aby si mohl odpočinout popřípadě věnovat dítěti pozornost jiným způsobem, než řvaním na plačící unavené dítě, které látku vysvětlenou rodičem nepochopilo. Stoupající případy domácího násilí a stoupající počet rozvodů můžeme použít jako důkaz, že rodina má jen omezené možnosti a nemůže zvládnout všechno.

Zatímco obrovské množství výzkumů věhlasných světových vysokých škol bije na poplach a apeluje na rodiče, aby si uvědomovali, že jednoduché učební procesy u malého dítěte mají vliv na pozdější duševní výkony, náš systém dělá pravý opak. Děti, které jsou dlouhou dobu v izolaci, vyrůstají na sociálních sítích, proto své sociální kompetence nemohou získat obvyklým způsobem. Anonymita internetu také dítě neochrání před negativními sociálními kontakty, především kyberšikanováním, a může vést k osamělosti, depresím či rozvoji sebevražedného chování. Pokud oblasti dětského mozku zodpovědné za sociální dovednosti neprovádějí nezbytné operace, které jsou možné jen v přímém osobním kontaktu, tato část mozku se přestane vyvíjet. Dlouhé měsíce, kdy české děti byly odkázány jen na sociální sítě, budou mít celospolečenské důsledky.

Při používání digitálních médií také hrozí u dětí pozdější neschopnost s internetem smysluplně pracovat. Jestliže si dítě musí napsat údaj na papír, jeho mozek si to bude pamatovat lépe než v případě, kdy dítě kliká či posunuje myš. Vyhledávání na internetu musí být doplněno základním vzděláním. Základní vzdělání musí být zprostředkováno kvalitními a kvalifikovanými profesionály, a to během kontaktního vyučování. Zodpovědnost, zda bude současná generace dětí schopna rozvinout empatii a sociální dovednosti, stát odkopl opět na rodinu. Tam, kde rodina situaci nezvládne a kde jindy vstupuje jako sekundární socializační činitel škola, má dítě smůlu.

Jen bezcitní lidé nedomýšlení vliv svých rozhodnutí na budoucnost skupiny, kterou zastupují. Izolace dětí a vnucené každodenní sezení u PC bez možnosti pohybu trvající několik set dní, může prospět jen těm, kteří chtějí ovládat stádo nevzdělaných a sociálně nezpůsobilých ovcí, kterými lze snadno manipulovat. Ekonomický prospěch to však nepřinese a nepřináší ani dnes, kdy vyčerpaní rodiče nejsou schopni zvládat své povinnosti a ocitají se na pokraji sil. Péči o děti jim komplikují další nesmyslná a chaotická rozhodnutí systému, ve kterém žijí. A život v dlouhodobé zátěži vede ke zhoršení našeho zdravotního stavu, především snížení imunity.

Virus nás nezabije. Ovšem náš organismus bude pomalu rozkládat stres, vyvolaný neustálými nesrozumitelnými změnami a vnuceným způsobem života, na který se nejsme schopni adaptovat.