Jedna z nejcitovanějších teorií na světě je bezpochyby hierarchie lidských potřeb Abrahama Maslowa. Podle jeho představ jsou potřeby jedince uspořádány od nejnižších po nejvyšší. Všechny vyšší motivy se podle Maslowa objevují u člověka teprve tehdy, jsou-li uspokojeny potřeby nižší.

Zjednodušeně můžeme konstatovat, že je-li ohroženo naše bezpečí, například jsme se ocitli uprostřed pandemie, nejsme schopni uspokojit potřeby další. Především potřebu lásky. Kdybychom hledali odpověď na otázku, proč se nám uprostřed karantény, omezeného pohybu a obav z viru i z naší budoucnosti, hroutí vztahy s těmi nejbližšími, najdeme ji právě u Maslowa. Třebaže se nám to nelíbí a nedokážeme to změnit, naše současná existence je narušována nekončícími dezinformacemi a polopravdami. Pravidla, která se neuvěřitelným tempem neustále mění, nám nedovolí vystačit s běžnými adaptačními mechanismy.

Všichni jsme v zátěži. Je ohrožena naše bezpečnost. Naše tělo reaguje stejně jako tělo našich prapředků v nebezpečí. Náš mozek nerozlišuje, zda na nás útočí koronavirus, nesmyslný zákaz či medvěd. Člověk reaguje na nebezpečí různými způsoby. Existují však dva základní, a to boj a útěk. Před medvědem můžeme utéct nebo s ním bojovat. Záleží především na našich fyzických schopnostech. Před virem utéct nemůžeme. Pandemie je celosvětová a obávám se, že i ti, kteří si mohou dovolit stěhování na opuštěný ostrov, nejsou na něm stoprocentně chráněni. Virus je všude okolo nás.

Když nemůžeme utéct, jdeme do boje. Šijeme roušky, pracujeme zadarmo jako dobrovolníci, organizujeme sbírku. To platí pro ty duševně zdravější a zralejší. I v této kategorii se však může zdravému a zralému jedinci stát, že zasáhne do vztahu ponorková nemoc, nebo na vyčerpání z několikahodinové přípravy dětí do školy reaguje útokem na partnera i na děti. Pokud je jedinec schopen lásky, což je, podle Maslowa, další nejdůležitější potřeba hned za potřebou bezpečí, bude agrese přechodným stavem a krátkodobým selháním. Milující člověk neubližuje svým dětem, v partnerství se chová konstruktivně a dokáže uznat vlastní chybu. Třebaže je celosvětová pandemie extrémní zátěží pro všechny, ve veliké výhodě jsou všichni, kteří se v dětství naučili milovat.

Proč někdo miluje a někdo jen ubližuje? Od nejútlejšího věku dítě sleduje své okolí, nasává všechny informace i vjemy. Jestliže se dítě nesetkává s projevy lásky, úcty a nežije v bezpečném prostředí, obtížně bude uspokojovat potřeby další. Přesněji řečeno, bude uspokojovat jen potřebu jedinou, a to fyziologickou. Bude dýchat, jíst, vnímat zimu i bolest. Ke správnému vývoji je to však málo. Všechny nedostatky, které dítě zatěžují, vedou k tomu, že se v dospělosti nedokáže orientovat v sociálních vztazích.
Pokud se v dětství člověk nesetkal s láskou, není schopen lásku projevovat a rozpoznat. Náklonost druhého člověka dokáže pouze zneužívat. Pokud se partner či děti emocionální manipulaci, neobjektivní kritice, obviňování a zesměšňování brání, člověk neschopný lásky rodinu opustí se slovy, že další rodina, kterou si založí, bude dokonalá. Bude přesvědčený, že má právo na lepší život a za viníka bude považovat neschopného partnera a rozmazlené nevděčné děti. Horší varianta je ta, že zůstane v původní rodině a rodinné příslušníky zotročí. S takovým jedincem přežít v době pandemie týdny či měsíce v uzavřeném bytě je nemožné. Psychiatr Radkin Honzák by řekl, že je to psychopat, od kterého bychom se měli držet co nejdál. V uzavřeném bytě uprostřed karantény to však nejde. Nebezpečné a nepředvídatelné u těchto lidí jsou reakce na stres, protože nejsou schopni adaptace ani v běžné zátěži. Nikdy nelitují toho, co způsobili a nedokáží se poučit z chyb a omylů. Opakovaně se při potížích, které si sami způsobili, utvrzují v tom, že svět je proti nim. Uprostřed pandemie se projevují egocentricky a pro blízké okolí jsou nesnesitelní.

Člověk, který je schopen lásky, protože mu byla v dětství předána milující osobou, nebude na své okolí klást požadavky, které souvisí s jeho neuspokojenými potřebami z dětství. Nebude křičet v době krize na celé kolo: nakrm mě! miluj mě! respektuj mě! Naopak. V době krize své blízké nakrmí, miluje a respektuje.

Jaro si konečně po dlouhé zimě otevřelo dveře a vstoupilo dovnitř. Okolo nás rozkvetl zlatý déšť, všude voní omamně květy, v trávníku vyčuhuje hlavička sedmikrásky a na záhonech se rozzářily žlutě zbarvené překrásné narcisy. To, co jsme nejspíš dřív nevnímali, nám najednou chybí. Obyčejná procházka okolo řeky bez roušky, stisknutí ruky devadesátileté babičky, klábosení se sousedkou a vzájemné objetí. Maslow schopnost vnímat krásu nazývá estetickou potřebou, kterou řadí téměř na vrchol své pyramidy. U dětí se to projevuje tak, že milované a respektované dítě je zvídavé a tvořivé. Milující rodič svoje dítě nechá tvořit a zodpoví dětské otázky.

Pandemie nás sice omezuje, ale nemusí to zákonitě znamenat, že nedokážeme své děti milovat, nedovolíme jim tvořit a přestaneme je podporovat. Pandemie nám přinesla zátěžovou zkoušku. Ovšem láska je nesmrtelná a je jediná, kdo nad pandemií může zvítězit. Bez lásky by byl svět velmi smutným místem pro život. Když milujeme, posouváme se dopředu. Láska nás donutí v noci vstát k dítěti a dát mu napít. Láska nás zbavuje pasivity. Jestliže někoho milujeme, usilujeme o jeho bezpečí. K tomu musíme vyvinout aktivitu. A to v současnosti není vůbec snadné.

V době pandemie ještě víc než v běžném životě usilujeme o bezpečí blízkých, především dětí. Třebaže mezi námi žijí či o nás rozhodují jedinci, kteří o lásce nemají potuchy, krmí se nenávistí, pomstou, penězi, mocí, těší je utrpení druhých a lásku považují za slabost, nesmíme svůj život a životy našich dětí vzdát. Láska nám může ukázat cestu, jak se ve složité době chovat. Naše děti nás pozorují a pamatují si každý náš pohyb, každé slovo. Rozpoznají, zda jsme se zajímali o to, co je trápí a co jim chybí. Dětský mozek si uloží informaci o tom, kdo v krizi s nimi tvořil, vzdělával je, podporoval. Naše děti, když dospějí, si určitě vybaví, kdo jim dal napít, když je probudila v noci žízeň.