V posledních letech sílí spor žen a mužů o vhodném či nevhodném mužském chování. Na jedné straně extrémně vyhrocený útok na ženu doplněný vulgárními slovy, které popisují ženský pohlavní orgán, s argumentem, že si ženy zaslouží vše, nač si stěžují. Na straně druhé někteří lidé odmítají přiznat, že existuje žena, která využije svou sexualitu ke zničení muže, nejčastěji bývalého partnera.


Ve svém poměrně dlouhém životě jsem se neustále setkávala s velmi neslušným mužským chováním. Některé moje vrstevníky opačného pohlaví nenapadlo, že verbálním a fyzickým nátlakem málokdy uspějí. Opakovaně jsem na takové hulváty narážela a držela jsem se od nich dál. Domnívala jsem se, že to stačí. Takže jsem chránila spíš sama sebe. Nepřemýšlela jsem o tom, že jsou ženy, které nemají pádnou ruku a dost energie k obraně. A tak to pokračovalo. Pískání a pokřikování na ulici, nechutná gesta, obtěžování v parku na lavičce, později i od kolegů v práci.

Na ulici, která obvykle byla plná lidí, mi neznámý muž velmi detailně popisoval sexuální praktiky, které by se mnou rád prováděl. Neměla jsem ani krátkou sukni a ani holá ramena. Sukně mi schovávala nohy až do půl lýtek a horní polovinu těla kryl svetr ke krku. Jenže na nohou jsem měla lodičky a sprostý starý smradlavý chlap, o kterého by snad ani kulhající stařena svou ruku neopřela, jel na kole. V klidu si přibrzdil u chodníku, po kterém jsem šla do školy, a rozjel se teprve ve chvíli, kdy na mě vylil verbální splašky. Byl si jistý, že ho nemůžu dohonit, takže využil situace. Určitě to neudělal poprvé a naposledy. V té době mobilní telefony neexistovaly, videokameru a fotoaparát jsem u sebe neměla. Zbyla mi jen bezmoc a pocit ponížení.

Na vysoké škole jsem musela dotěrného studenta z vyššího ročníku vytlačit ze dveří svého pokoje. Byl zvyklý, že mladší studentky jeho ego akceptovaly a nikdo si nikde nestěžoval. Já jsem si nestěžovala také. Připadalo mi, že stačilo, když se mi podařilo zavřít a zamknout dveře. Byla jsem se sebou spokojená.

Moje nejhorší zkušenost však přišla mnohem později. V době, kdy jsem byla matka dvou malých dětí, jsem měla zdravotní problémy. Po celou dobu, kdy jsem byla s lékařem v ordinaci místní fakultní nemocnice, jsem sama sebe přesvědčovala, že se mi to všechno jen zdá. Že by se lékař nedopustil takového chování vůči pacientce. Teprve na cestě domů jsem pochopila, že se mi to nezdálo. Lékařovy dotyky vůbec nesouvisely s mými potížemi. Situaci, ve které byl on ten mocný, si užil. A to mu nestačilo. Ještě k tomu přidal verbální doprovod, ve kterém hodnotil můj vzhled.

V době, kdy jsem s obtížemi zpracovávala tuto etickou zradu, nebylo zvykem, že by si pacientka stěžovala na chování lékaře. Ani já jsem nenapsala žádnou stížnost řediteli fakultní nemocnice a ani přednostovi oddělení. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo varování ostatním ženám, se kterými jsem měla možnost přijít do kontaktu. Zjistila jsem, že lékař je svým chováním k pacientkám i zdravotním sestrám pověstný.

Typický samec, který vycítí slabší kořist, si vezme, co potřebuje. Oběť je ochromena a není schopna boje. Vítězí hulvátství, sprostota, neprofesionalita. Agresor opět získá důkaz, že mu to projde, že trest nikdy nepřijde, že je všechno v pořádku. Nepřemýšlí o tom, jak jeho chování vnímá ten, který je v závislém postavení nejen sociálním, ale i fyzickém. Nadvláda, moc, samolibost a především nedostatek úcty k druhému člověku vede k tomu, že agresor pokračuje dál a dál. Dělá mu to dobře. On je pán a vládce. Nikdo ho nezastaví. Nikdo mu neřekne, že takové chování není vhodné. Za pár měsíců či let se hulvátství stane součástí jeho každodenního chování. Dojde ke zrození burana.

Neumím si představit, že moje dcera by si nechala líbit obtěžování cizího muže na ulici. Okamžitě by vytáhla mobil a na sociálních sítích by během několika hodin zjistila mužovu totožnost a obrátila by se na policii. Nejspíš zveřejnění ostudy by bylo větším trestem než pokuta, kterou by mohl za své prasečiny dostat. A jsem vděčná všem ženám, které se rozhodly, i přes útoky zastánců teorie o touhách žen po osahávání a obtěžování, popsat a odsoudit jednání mužů, které snižuje jejich důstojnost a vyvolává pocity ponížení.

Mezi námi lidmi, a to bez ohledu na pohlaví, sociální status, vzdělanost či věk, žijí jedinci, kteří se chovají velmi slušně, ohleduplně, laskavě, soucitně, jedním slovem altruisticky. Ovšem jsou i mezi námi jedinci, kteří o slušném chování nemají informace, nebo se slušnému chování vysmívají. Slovo morálka i slovo slušnost se staly pro ně sprostým slovem. Nelze tedy udělat nic jiného, než popsat to, co za slušné a neslušné chování považujeme, aby to všichni pochopili. Moje vrstevnická skupina to neudělala, a to si musíme přiznat. Je tedy na čase, aby se to změnilo.